RECENZE: Fotograf Robert Capa byl vždy dost blízko

Capa absolvoval pět válek jako válečný dokumentarista, portrétoval významné osobnosti a zachytil zásadní události první poloviny dvacátého století. Touha po vytvoření těch nejemotivnějších snímků z první linie ho nakonec stála život. V roce 1954 šlápl ve francouzsko-vietnamské válce na minu a tragicky zahynul.

Jeho hlavním krédem bylo stát ohnisku události co nejblíže. Capa vždy tvrdil, že pokud nejsou fotografie dobré, nestál jejich tvůrce dost blízko. A držel se své zásady celý svůj život.

Jeho snímky přinášejí intenzívní pocit, že divák sám dlí v centru konfliktu. To je zásadní dojem, který fotografovo dílo vyvolává.

Je tu ale i Capova schopnost zachytit pohyb. Černobílé, zrnité a někdy i rozmazané momentky dávají tomu kterému snímku zvláštní vnitřní napětí, doslova hmatatelnou dynamiku a také výraznou emotivnost. Příkladem je snímek z invaze v Normandii v roce 1944. Capa plul s vojáky na výsadkovém člunu a kvůli vlnobití a německému ostřelování se plavidlo rozhoupalo natolik, že prostě nemohl doostřit. Takže hlava spojeneckého vojáka je ve vlnách pouze tušeným obrysem, stejně jako invazní plavidla, která se ztrácejí v mlze na horizontu.

Právě rozmazané siluety dávají kompozici neopakovatelnou atmosféru. Capa s naprostou samozřejmostí rozcupoval zažitý mýtus, že dobrá reportážní fotografie musí být nutně ostrá. Dalším důkazem je i jeho jiná slavná fotka, zachycující padajícího republikánského vojáka ve Španělsku. I v tomto případě dává jemné ostření snímku takřka plastickou pohybovou vizualitu.

Určitou pihou na kráse je organizační stránka pražské expozice. Kvůli problémům s autorskými právy není možné vystavovat Capovy originály ani nově nazvětšované snímky. Proto autoři výstavy sestavili přehlídku z jedenácti panelů, na kterých jsou naskenovány snímky, titulní stránky magazínů, novin i publikací.

Nechybí ani portrét tvůrce. Mírně se na něm usmívá, jako by si byl vědom faktu, že nejlepší fotky lze udělat jen z první linie.