Jiří Vejdělek o Něžných vlnách

Po předcházejících komediích jsem získal pověst nemorálního čuněte. Nad tím jsem se musel zamyslet a odpovědět si na otázku, jak se to stalo. Byl jsem vždycky takový?

Musel jsem zacouvat hodně zpátky až do dětství a dospívání, ke svým prvním milostným zkušenostem, abych se dostal k jádru věci, kde ta moje nemorální cesta začala.

Částečně vzpomínkám, ale protože jsem ve věku, kdy začínám senilnět, byly na té mapě vzpomínek díry a musel jsem si leccos domyslet. A také komediálně nadsadit, aby se diváci v kině na můj účet náležitě pobavili.

V Něžných vlnách jde jednak o první lásku, ale také o vztahy mezi rodiči a dětmi, a v těch se to váže ke skutečnému životu jen do určité míry. Ve filmu se rodiče chtějí skrze dítě realizovat a tlačí ho do svých představ, ale to jsem já naštěstí nezažil. Moji rodiče do mě žádné velké naděje nevkládali, takže jsem je mohl jen mile překvapit, a žádný tlak na mě nevyvíjeli. Ta hudba je jakýsi překlad mého dětského snu dělat něco, čím mohu lidi pobavit. A protože bych nerad točil o mladém filmaři, vybral jsem své postavě klavír.

Tam je to pravda! Opravdu jsem se v útlém věku topil, protože jsem se domníval, že s uměním plavat se rodíme a stačí skočit do vody, abych to uměl. Zůstal jsem tehdy evidentně pod vodou bez kyslíku tak dlouho, že mi většina mozkových buněk odumřela, což je nepochybně vidět na mých filmech.

Myslíte, že by neměli? No, v každém případě jsem se pak opravdu bál vlézt do vody až do dospělosti, do chvíle, kdy jsem na první vysokou školu dělal přijímačky ze sportu včetně plavání. Poprosil jsem tedy kamaráda, aby mě to za dva dny naučil. Plaval jsem pak stylem kraulové ruce – a nohama jsem brodil. Na obrátce mi navíc spadly plavky…

To víte, když stojíte před úkolem obsadit někoho, kdo má hrát do značné míry vás samotného, není to snadné – najít takového troubu není jen tak. Viděl jsem skoro 2000 uchazečů, a našel jsem tři kluky, z nichž jeden je Honzík Maršál. A musím přiznat, že když jsem si nedávno prohlížel své školní fotky, určitá podoba tam je.

Zrzavost má v sobě určitou osudovost. A jedna z mých prvních lásek opravdu zrzavá byla.

Je krásné, když si člověk může obsadit jednak své talismany, jako je Martin Pechlát, který, když to je časově jen trochu možné, se od Účastníků zájezdu objevuje v každém mém filmu. A pak je tam důležitá scéna ze školní sborovny, a tam jsem chtěl náležitě poskládat učitelský sbor a opravdu se povedlo, že tam hraje třeba pan Zindulka, můj dávný idol. Jsem moc rád, že takovou roličku přijal a ještě navíc mi řekl jako důvod, že si přál se mnou pracovat. To byla velká pocta a režíroval jsem tak, abych se co nejvíc předvedl.

To máte tak: někteří herci se kvůli roli museli učit hrát na klavír, dívky si musely osvojit prvky synchronizovaného plavání a někdo si zkrátka musel nechat narůst vlasy. Byl z toho překvapený, protože na sebe není v té podobě zvyklý, myslím, že byl na sebe pyšný. Dokonce se oholil, protože ten příběh se odehrává v rozmezí skoro dvaceti let a bylo třeba naznačit alespoň trochu stárnutí. Hynka jsem obsadil po menší roli v Mužích v naději, protože jsem se přesvědčil, že to je výborný herec, a potřeboval jsem chlapa, který nemá problém zrychlit ve vzteku z nuly na stovku během vteřiny, a přitom to není protivný cholerik. A k němu jsem chtěl křehkou maminku, Táňu Pauhofovou, která s ním umí krásně manipulovat, jak to generace našich babiček a maminek uměla. On je pro ni ochrana a záštita, ale ona si s ním dělá, co chce.

Můj tatínek dodnes jezdí traktorem, vyrůstal jsem na vesnici nebo nejvýš na maloměstě. Tatínek ovšem není tak zarputilý jako jeho postava ve filmu, do toho jsem projektoval spíše sebe. Ale ještě bych se vrátil k plavání – dodnes si pamatuji, jak na mě zapůsobil František Venclovský se svou úporností přeplavat kanál La Manche. On, suchozemec ze střední Evropy, který poprvé viděl moře… Je to pro mě trochu komické a zároveň dojemné.

Jestli jste si toho všimla, je to krásné, protože to byl záměr. Chtěl jsem, aby to byl krásný film, a hledali jsme nejhezčí lokace. Je tam víc než sto míst, mnohá vypadají jako jedno, ale jsou poskládaná z několika tak, aby byla nádherná ze všech pohledů. Několikrát jsme na obhlídkách zapadli s autem mimo signál, když jsme hledali nejkrásnější slepá ramena řek, zákoutí, louky a lesní cesty. Někdy jsme i přespávali v autě. Ale stálo to za to.

Myslím, že situace českého filmu je docela na pováženou, diváci nechodí. Je třeba jejich důvěru znovu získat a já to beru za své. Je teď trošku na mně a mých spolupracovnících, aby si diváci po Něžných vlnách řekli: Ano, pořád stojí za to jít na český film. Bude to milé, vtipné, pohodové. Důvěřuji divákům a jejich vkusu, věřím, že nás ještě nezavrhli. Ale mohlo by se stát, že filmy se budou dál točit a nikdo na ně nebude chodit. A mě nezajímají filmy, které nejsou pro diváky. Já je chci potěšit.