Proč jste se rozhodl nahrát album na vlastní náklady?

Hudba je pro mě životně důležitá, takže zatímco někteří jezdí na výlety po světě a jiní si třeba kupují drahé fotoaparáty, já si zaplatil drahou desku. Věřím ale, že se mi peníze vrátí. V roce 2005 jsme vydali album Overnight a prodalo se ho v dlouhodobém horizontu pět a půl tisíce kusů. To je slušné číslo.

Je pro vás důležitá hudba, anebo konkrétně jazz?

Hudba! Nejsem ortodoxní jazzman, pocházím z hudební rodiny, s tátovou kapelou jsem začínal v kavárnách. Vlastně se mi ani nechce různé žánry hudby od sebe oddělovat. Když třeba v pop-music zpívala Whitney Houstonová a došlo na saxofonové sólo, kdo jiný ho měl zahrát než ten, kdo se danou disciplínou zabývá – tedy jazzman. Je to spojené.

Na novém albu se v sestavě vašeho tria objevil nově pianista Jiří Levíček. Byl jeho příchod přínosem?

Obrovským. Aby mělo jazzové těleso v dnešní době svou tvář, je nutné psát vlastní věci. Ideální předpoklad k tomu mívají právě pianisté a Jirka Levíček k nim patří. Přišel k nám několik týdnů před nahráváním nového alba v Americe. Odehráli jsme asi deset koncertů, byli jsme k sobě uctiví a nechtěli jsme si takříkajíc skákat do řeči.

Proto jsou písničky na desce možná trochu delší, než by byly, kdybychom šli do studia teď. V každém případě už nejsem na autorskou tvorbu tria sám.

Držíte se při koncertní prezentaci jejich originálu?

Moc ne, naopak máme nejraději, když se jde od originálu co nejdál. V praxi je to ale to nejtěžší, protože po nahrávání, míchání a mnohanásobném poslouchání skladeb ve studiu je zkrátka máte pod kůží. Musím ale říct, že s Jirkou Levíčkem se nám koncertní opouštění originálu docela daří.

On dokonce nechce hrát žádný večer stejné skladby jako předtím, ani stejné aranžmá. Naše snaha je nedržet se originálu.

O pop-music se tvrdí, že spousta hudebních nápadů je vybraná a nové písně se skládají těžko bez toho, aby cosi z minulosti připomínaly. Jak je to v jazzu?

Z takového úhlu pohledu o tom nepřemýšlím. Nejsem ale zastáncem uměleckých směrů, které se snaží za každou cenu šokovat a být jiné. Myslím si, že pomyslnou nit vedoucí skrz všechna časová pásma a styly je třeba protáhnout, vybrat to nejlepší a mít vlastní hudební jazyk.

Když píšu novou skladbu, nespekuluju. Snažím se ji napsat tak, aby se v první řadě líbila mně. Pokud se totiž nebude líbit mně, těžko se bude líbit někomu dalšímu.

Je nový jazz ovlivňován jinými žánry?

Ovlivnění novými směry se v něm jistě projevilo. Nové skladby jsou samozřejmě v mnoha ohledech jiné než ty, které vznikaly před lety. Je to dané dobou, ve které žijeme, tempem a vlivem okolního světa. Myslím, že je to logické. Jazz v roce 2013 nemůže být stejný jako jazz v roce 1970.

Nové album jste nahrávali v New Yorku v Sear Sound Studiu se zvukařem Jamesem Farberem. Projevilo se to nějak na jeho konečné podobě?

Do New Yorku jsme přijeli v pátek a v pondělí jsme šli do studia. Dva dny jsme zkoušeli v Českém domě, sehrávali jsme se a dotvářeli si vlastní představu o zvuku desky.

James Farber do toho pak jako mistr zvuku také mluvil. Myslím, že jsme ho pobavili, za což jsem byl strašně rád. Měli jsme v následujících dnech hezký pracovní i osobní vztah.

Nahráli jsme celkem sedmnáct skladeb, tedy dost materiálu na to, abychom už teď mohli říct, že za rok vyjde ještě jedno album. Bude jiné, více kontrastní, budou na něm mimo jiné dvě mé úpravy lidových písní, jiné skladby budou mít zase až šansonový nádech, také pár předělávek jazzových standardů i autorské věci.