Článek
Tento týden se svět loučí s bývalým jihoafrickým prezidentem a bojovníkem proti apartheidu Nelsonem Mandelou. Vy jste ho s kapelou v minulosti podpořil a pak jste se s ním i setkal. Jak ovlivnil váš život?
V roce 1990 jsem se s ním společně s dalšími umělci poprvé setkal v Londýně. Víte, hodně lidí obětovalo boji za pád apartheidu celý život, zatímco my jsme jenom hudebníci, kteří napsali písničky a hráli je v bezpečí na pódiu. Nebyli jsme si jistí, jestli naše práce něco ovlivňuje a jak moc je důležitá.
Mandela nám tehdy ale řekl něco moc hezkého. Řekl, že v době, kdy mu nebylo dovoleno protestovat, vnímal hlas umění. Říkal, že mu to dávalo kyslík. To ve mně zůstalo. Dodalo mi to jistotu, že na umění ve všech jeho formách záleží. Mnohokrát mi to zabránilo propadnout skepsi, ke které mám sklon. Mnohokrát jsem přemýšlel, jestli to, co děláme, vlastně někoho zajímá. Jeho slova mě jednou provždy přesvědčila, že ano.
Potkali jste se pak ještě?
Později přijel i do Glasgow, to byla výjimečná událost. Mé rodné město mu totiž jako první na světě projevilo solidaritu, ještě když byl ve vězení. Bylo to v době, kdy ho ještě velká část světa považovala za teroristu.
V těchto si ho společně se světem intenzivně připomínám. Tak pozoruhodný muž si zaslouží být náležitě uctěn.
Dnes je fakt, že jste v roce 1988 vystoupili ve Wembley na koncertu na podporu Nelsona Mandely, přijímán jednoznačně kladně. Tehdy jste za to ale sklidili i kritiku. Jak jste v té době věděli, že děláte dobrou věc?
Myslím, že to bylo tím, kým jsme byli. Už jsem zmínil Glasgow. Nechci ho přehnaně idealizovat, ale bylo to tehdy velmi společenské město. Dodnes má mnoho problémů, trápí ho kriminalita i chudoba, ale vždy mělo dobrého ducha. Třeba můj táta byl sice jen konstruktér, který stavěl továrny a domy, ale byl i vášnivý čtenář a člověk, který se stará o svět.
Lidé z Glasgow měli vždy empatii pro ostatní. Zajímali jsme se, mluvili jsme o tom, co se děje ve světě. Znali jsme i situaci v tehdejším Československu. Věděli jsme, že svět na konci naší ulice nekončí, ale začíná. Věřili jsme, že to, co děláme, ovlivňuje společnost nejenom v daném místě, ale i globálně. Neměli jsme tedy pochyb o tom, že děláme správnou věc.
Na začátku vaší kariéry se o vás říkávalo, že jste skotští U2. Jak jste to vnímal?
Přišlo mi to hloupé. Jsou jenom jedni U2, ale také jedni Simple Minds. Žádní skotští U2 neexistují. Nikdy jsem to neměl rád. Navíc v pozdější době to srovnání často zahrnovalo náznak toho, že U2 vyhráli pomyslnou soutěž, která neexistovala, a my jsme ti poražení. Ale víte co? I kdyby ta soutěž existovala, prohrát s nimi by nebylo tak špatné. Jsou úžasní.
A my jsme prodali asi padesát miliónů desek a pořád pokračujeme, což také není žádná ostuda. I když to o tom přece není.
Se zpěvákem U2 Bono Voxem jste bývali přátelé, v rozhovoru z roku 1983 jste v žertu dokonce oznámili zasnoubení. Jaký máte vztah nyní?
Občas se vídáme. Například v létě jsme si spolu dali skvělou večeři. Je to dobrý parťák na povídání a pohodové chvíle. Někdy si i napíšeme. Kromě toho, že to je muž s nesmírným talentem, je to také milý a šlechetný člověk. Stejně jako jeho žena.
Na minulém turné jste hráli výhradně písně z prvních pěti alb, které jste nahráli před rokem 1982. Letošní vaše turné patří výběru největších hitů. Jak bude vypadat únorový koncert v Praze?
Turné s prvními pěti alby fungovalo velmi dobře, lépe než jsme čekali. Nyní hrajeme největší hity, které lidé očekávají a chtějí je slyšet, také různé rarity a zajímavosti a v neposlední řadě úplně nové písně. Baví mě udržovat koncertní set čerstvý a zařadit třeba i nějakou coververzi. Pořád to trochu měníme.
Letos jste vydali kolekci Celebrate, která představuje průřez celou vaší kariérou. Jaký pocit jste měl, když jste se tímto způsobem ohlédl?
Je to hezké. Chápu, na co se ptáte, ale musíte si uvědomit, že vlastně podobnou perspektivu prožíváme téměř na každém koncertě, když se prokousáváme svou historií. Každý večer si vlastně připomínáme, jak jsme naložili se svými životy.
Pro mě je to motivace, jak ze sebe pokaždé vydat to nejlepší. O to by se člověk sice měl pokoušet pokaždé, bez ohledu na to, co hraje, a jestli je to malý koncert na severu Irska nebo velká hala v Los Angeles či Praze. Když ale prezentujete celý svůj život, je touha podat vše jedinečně o to větší.
Neplánovali jste letos vydat album s novými písněmi?
Máme po dlouhé době nový management. Vyslechli jsme si jeho pohled a líbil se nám. Naši noví spolupracovníci jsou nadšeni naší minulostí a chtěli ji připomenout ještě předtím, než vydáme nové písničky, na kterých paralelně pracujeme. Do toho konceptu zapadalo minulé turné, kdy jsme hráli písně ze starých alb, i vydání Celebrate s výběrem hitů. Nové album vyjde ve druhé polovině příštího roku. Blížíme se k dokončovacím pracím.
V deníku, jenž píšete na webových stránkách kapely, jste psal o nové písni Midnight Walking, kterou jste napsal poté, co jste zaspal vaši první možnost vidět polární záři. Bude na albu?
Miluju ji, je velice silná, ale není jisté, že na albu bude. Máme totiž velice příjemný problém: máme až moc písní, ze kterých můžeme vybírat. Důležité bude, aby dobře fungovaly vedle sebe, a mám pocit, že zrovna Midnight Walking nebude s ostatními ladit. Možná vyjde někdy v budoucnu. A pokud jde o tu polární zář, bylo by to poprvé, co bych ji viděl ze země. Už jsem ji ale viděl z letadla. Nikdy nemůžete být připraveni na to, jaká je to nádhera.