Článek
Jak na vás záznam z koncertu k vašim šedesátinám, který se uskutečnil v pražské O2 areně 8. listopadu 2012, dnes působí?
Jsem velice přísný divák, zvláště když sleduji sám sebe. Ten záznam ale musím nazvat příjemným překvapením. Není to samozřejmě jen má zásluha.
Je například velmi dobře nasnímaný, což byl tvrdý oříšek, protože nasnímat symfonický orchestr je vždycky velice náročné. Jsem vděčný i těm, kteří záznam zmixovali a sestříhali.
Bral jsem ten koncert velmi vážně, Moravská filharmonie Olomouc přijela v kompletním složení, a o to víc mě těší, že k němu stejně přistupovali i lidé, kteří ho natáčeli.
Provázel ho nějaký karambol?
Nevzpomínám si na nic zajímavého. Pamatuju si jenom, že to byly velké nervy a nefungoval nám tuším nějaký kabel.
Druhý nosič vašeho kompletu přináší pětadvacet televizních ztvárnění vašich písniček. Proč jste je vložil do jedné kolekce s koncertním záznamem?
Kdyby nebylo toho výročního koncertu, nebylo by ani DVD s videoklipy. Věděl jsem, že v televizním archivu existují záznamy, které by stálo za to zveřejnit. Když jsem tedy jednal s Českou televizí o vydání nahrávky z výročního koncertu, kterou tam pořídila, domluvili jsme se, že vydáme 2DVD a na druhý nosič dáme staré klipy.
Začal jsem pak chodit do televizního archivu a probíral se záznamy, které jsem dostal k dispozici. Našel jsem i klipy, o jejichž existenci jsem nevěděl. Dokonce jsem mnohé z nich nikdy předtím neviděl.
Jak to?
To je jednoduché. Když je v osmdesátých letech vysílali, byli jsme s kapelou neustále na cestách, koncertovali jsme. Nejdříve jsme neměli videa, abychom si je mohli nahrát, a když už jsme je později měli, nešla ještě naprogramovat, takže nám pro natočení vlastních televizních vystoupení byla k ničemu.
Jak tenkrát takové televizní klipy vznikaly?
Měli jsme například jeden večer koncert někde poblíž Prahy nebo přímo v ní. Přijeli jsme tedy dříve, šli jsme do televize, tam jsme v kulisách nahráli tři čtyři písničky, a bylo to.
Večer jsme koncertovali a po vystoupení jsme jeli domů.
Písnička Dievčatá je nahraná na koncertě…
Záznam vznikl v rámci vystoupení Karla Gotta v Lucerně, kam jsme byli někdy v sedmasedmdesátém roce se skupinou Modus pozváni. Prezentovali nás jako mladý a svěží vítr ze Slovenska. Gott tenkrát trval na tom, že mě divákům představí. Když mu dali na lístečku napsané mé jméno, podivil se a řekl, že se budu muset nechat přejmenovat, protože s tím jménem nemůžu být nikdy slavný. Měl problém si ho zapamatovat, ale nakonec mě uvedl. A pět let poté jsem se stal Zlatým slavíkem.
Přiznám se ale, že kdyby mi tenkrát v té Lucerně někdo řekl, že za pět let budu Zlatý slavík, myslel bych si, že si ze mě dělá brutální legraci.
Meky Žbirka
Mezi televizními klipy je i záznam vašeho vystoupení z pražského Paláce kultury, kde jste byl Zlatým slavíkem v roce 1982 vyhlášen. Pamatujete si na to?
Samozřejmě. Hrál jsem tam tenkrát se skupinou Limit. Mám to spojené s tím, že televize při natáčení našeho vystoupení nesnímala našeho kytaristu Laco Lučeniče. Celou dobu jsme hráli společně, měl v té písni dokonce i nějaké vyhrávky, ale na záznamu není.
Důvod byl ten, že prý vypadal příliš rockově. Psal se rok 1982 a tyhle věci se tenkrát hodně hlídaly.
Lučenič byl prostě pro tehdejší cenzory příliš velký rocker. Už tenkrát měl například na ruce tetování, což zřejmě nějakého televizního dramaturga vystrašilo. Já byl naopak se svými brýlemi a vzornou vizáží ten dobrý.
Pokud vím, vaší revoltou proti vlastnímu mediálnímu obrazu bylo, že jste si sundal brýle. Je to tak?
Ano. Ve čtyřiaosmdesátém roce, v době vydání alba Nemoderný chalan, jsem se rozhodl, že se postavím proti svému mediálnímu obrazu, a vyměnil jsem brýle za kontaktní čočky. Víte, milovali jsme tenkrát fotbal a na koncertech jsme ho v době volna hráli. Postupem času mi brýle přišly pro tu hru nepohodlné, a tak jsem se rozhodl vyměnit je za kontaktní čočky. Teprve potom se to přesunulo i na pódium a do mé image. Tenkrát se tedy začal objevovat chlapík bez brýlí, který přišel a zpíval hit 22 dní. Pro spoustu lidí to byl šok. Když jsem chystal DVD, říkal jsem si, že bylo dobré na nějakých pět let ty brýle sundat. Třeba i kvůli tomu, že klipy z té doby jsou jiné.
Letošní rok zakončíte koncertem s filharmonií 21. prosince v košické Steel Areně. Co budete dělat potom?
Jsem nadšený z toho, že se mi podařilo navázat na své natáčení v londýnských studiích Abbey Road. Obával jsem se, že to bude jen dárek k narozeninám, ale díky bohu se to nestalo. S Robem Cassem, který mi loňské nahrávání produkoval, jsme se spřátelili a udržujeme kontakt. Bývám v Londýně poměrně často, mám tam byt, studuje tam můj syn, a když mám čas, zavolám Robovi a sejdeme se v bufetu Abbey Road. Logicky z toho vyplynula naše další spolupráce. Dostal jsem zadání napsat písničku do filmu, kterou jsem tam natočil. Přišla i idea vánoční skladby, jež tam vznikla a brzy se u nás bude hrát, a pomýšlím i na to, nahrát tam příští rok nové album. Je to samozřejmě zatím jenom plán. Současně ale velká výzva.