Od května intenzivně koncertujete. Už jste si zvykl na život na turné?

Už jsem si zvykl na ten koloběh a určitou rutinu, jak vše funguje a že hrajeme skoro každý večer. Buď máme koncert, nebo se přesouváme do další země. Nikdy si ovšem nezvyknu na to, proč se tohle všechno děje. Nikdy mi nezevšední důvod, proč to děláme.

Žijete svůj sen?

Ano. Napsal jsem o tom i písničku, ve které zpívám, že tohle asi musí být můj sen. Je to zajímavé, když o tom jako teenager sníte, máte nějakou představu o tom, jaké by bylo mít kapelu nebo třeba album na prvním místě hitparády. Ale když se to stane, je to úplně jiné. Není to imaginární, nesníte o tom, ale vypořádáváte se se skutečností. Hlavní rozdíl oproti snění je, že za tím, abyste se někam dostali, je hodně tvrdé práce. Někdy, když si to všechno uvědomím a ohlédnu se za posledními osmi měsíci, jsem ohromen, že se to opravdu událo. Skoro všichni říkají, že si nikdy nemysleli, že to dokáží. My jsme ale pocit, že to nikdy nezvládneme, už dávno přijali jako fakt. A podívejte, jsme tady.

Je pravda, že jste kapelu založili, když vám bylo dvanáct?

Spíš jsme byli o něco starší. Ve dvanácti jsme se potkali. Založili jsme ji, když nám bylo tak třináct čtrnáct. Neměli jsme původně žádnou představu o tom, jaké to jednou bude. Je v tom kus lidskosti, protože jsme do té kapely mnoho investovali bez jakéhokoliv zištného úmyslu. Hodně lidí založí kapelu, protože chce být cool nebo se tím hodlá živit. My jsme byli děti a v té době o ničem takovém nepřemýšlíte, jde vám jen o přítomnost a o zábavu. Stejně jako když si jdete začutat míčem nebo hrajete videohry. Nás jednoduše moc bavilo hrát. Myslím, že to je správná pohnutka stát se muzikantem. Že máme kapelu a že to je cool, jsme si uvědomili vlastně, až když jsme vyrostli.

Britská skupina The 1975.

Britská skupina The 1975

FOTO: Universal Music

Hrajte spolu tedy od dětství.

Jinak by to pro nás nefungovalo. Lidé jsou z nás často překvapení. Jsme pro ně úplně nová kapela, ale jsme už pevně zformovaní, máme svou image a vydali jsme debutové album, které má v rozšířené verzi 39 tracků. Důvodem, proč to tak je, je fakt, že jsme měli deset let na to si to pořádně vyzkoušet a dělat chyby. Nevydávali jsme žádnou hudbu, nepředstírali jsme od první minuty, že jsme důležitá kapela, dopřáli jsme si čas růst, vyzkoušet špatné cesty a dělat hrozné věci. To všechno - obrazně řečeno - za zavřenými dveřmi. Strávili jsme tak deset let, předskakovali ostatním kapelám, měnili jsme jméno a učili se.

Pak jste se před dvěma lety přejmenovali na The 1975...

A až tehdy jsme měli svůj úplně první samostatný koncert. Po deseti letech hraní. A bylo vyprodáno. A od té doby je vyprodáno téměř vždy.

Čím to, že tahle změna přišla právě loni?

Když mi bylo asi osmnáct, dali jsme na internet jednu písničku. Nic extra, jenom jedno video. Tehdy se o nás začal starat náš manažer, který je už dnes náš nejlepší kamarád a pátý člen kapely. Asi rok jsme společně pracovali na tom, abychom se posunuli. V té době jsem měl schůzky se zástupci všech hudebních vydavatelství, které si dovedete představit. Opravdu každý z nich přišel na schůzku, a pak nás každý z nich odmítnul.

Jak jste to opakované odmítnutí ze strany nahrávacích firem snášel?

Tohle možná bude znít divně, ale představte si, že si z někoho děláte legraci. Můžete si dělat legraci z něčeho, co lidé dělají. Ale když si děláte legraci z toho, kým jsou, je to rozdíl. A ti lidé chodili ke mně domů a soudili mou hudbu, jako by to bylo jen něco, co dělám, jako by to bylo jenom mé hobby. Ale tahle kapela je všechno, čím jsem. Kdykoli řekli, že je něco s tou hudbou v nepořádku, bylo to, jako kdyby to říkali o mně.

Co vám vytýkali?

To album je hodně žánrově a stylově roztříštěné. Ale já myslím, že to je dobou. Nikdo z mé generace už nevstřebává informace konzistentně, lineárně. Ze všeho si bereme něco, mícháme dohromady všechno možné a hudba to odráží. Naše písničky se proto od sebe navzájem hodně liší. Tomu vydavatelé nerozuměli. Jenom řekli, že jsem cvok a nevím, co chci tvořit. Když mi to říkali, přemýšlel jsem, jestli nemají pravdu. Ale pak jsme se shodli, že to je blbost a že musíme zůstat věrní sami sobě. A upsali jsme se zadarmo našemu manažerovi. U mě v ložnici jsme natočili čtyři EP a stali jsme se jednou z nejoblíbenějších kapel v Británii.

Co vám pomohlo překonat ta odmítnutí ze strany nahrávacích společností?

Fakt, že jsme spolu už deset let. Asi by to bylo těžší, kdybych byl sólo umělec a někdo do mě ze všech stran hučel, co všechno dělám špatně. Ale když jste čtyři, můžete si říct, že to ne vy, ale oni se mýlí. My víme, co děláme. Když se chce někdo zapojit, tak dobře, ale bude po našem, nechceme naplňovat něčí představy. Bylo to vlastně k smíchu. Nezaložili jsme kapelu, aby nám někdo říkal, co máme dělat, a rozhodoval, jestli jsme dost dobří. My chceme jen společně dělat hudbu, která se nám líbí. Díky tomu, že jsme si to uvědomili, jsme to zvládli.

Jako první uspěl váš singl Sex...

Upřímně věřím, že to je dobrá písnička. Důležité je, aby hudba měla nějakou hloubku, aby byla věrohodná, pak to lidi můžou přijmout. Nevím, co konkrétně dělá písničku Sex tou zlomovou. Je to univerzální téma, všichni se s tím můžou ztotožnit, je chytlavá, prostě funguje. V té době také všude kralovala elektronika, kterou sice máme rádi a využíváme ji ve všech písních, ale zrovna v téhle není. Je to hodně přímočará melodie. Lidi prostě mají rádi kapely, které hrají na kytaru a zpívají o věcech, kterým všichni rozumí. Ale ještě větší úspěch měla Chocolate. A dneska možná pomalu přebírá vedení další singl Girls. Každých šest měsíců se nám podařilo z toho alba vypustit do světa hit.

Jak jste řekl, hodně využíváte elektroniku. Jak s ní pracujete?

My tomu říkáme cestičky. Jsou základem skoro každé písně. Jsou to takové zvukové krajiny. Vždycky si představujeme, jak by naši písničku produkoval Brian Eno nebo třeba Sigur Rós, případně jak by to dělaly osmdesátkové popové kapely. Co by udělaly? Zaplnily by prostor velkým romantickým zvukem a syntetizátory. Skládáme u počítače, ne naživo. Vždy jako první vzniká elektronická verze. Začneme elektronickými bicími, pak přidáme kytaru. Když pak nahráváme, přemýšlíme, jestli přidat živé bicí. Takhle vzniklo City, naživo je to hodně postavené na bicích, ale je to jen jedna smyčka. Naše hudba vlastně stojí na mixování elektroniky a živé hudby a na tom, že s nimi zacházíme stejně.

V České republice jste poprvé vystoupili letos v únoru jako předskokani vašich krajanů Two Door Cinema Club. Pamatujete si na ten koncert?

Pamatuji si to živě. Hrozně mě to bavilo. Bylo to takové půlkruhové pódium, krátký sál, že ano? Mám Two Door Cinema Club rád. Ale je mají rádi všichni, ne? Protože se snadno poslouchají.

Kdo z kapel, se kterými jste přišli za poslední rok do styku, vás nejvíc inspiruje?

The Rolling Stones. Koukáte se na ně a uvědomujete si, že už spolu hrají půl století. Padesát let. Pro mě bylo minulých osm měsíců jako celý život. Když jsem sledoval jejich koncert, říkal jsem si, že ještě nemám ponětí o tom, co to znamená hrát v kapele. Museli si toho tolik prožít, když to porovnám se svou zkušeností, ani si to nedovedu představit. S tím, jak hodnotíme my mladší své vztahy, úspěchy a další věci, na kterých záleží, se to vůbec nedá srovnávat. Jak asi vidí svět oni? To je opravdová inspirace.

Uvědomil jste si, že tohle je teprve začátek?

Přesně. Já to neberu tak, že naše kariéra trvá deset let, jak se někdy píše. Pořádně fungujeme poslední rok, vůbec nevím, jak bych mohl zvládnout dalších padesát let.

A přejete si to?

Ano. Chci mít kreativní život. Hodně sobecký umělecký život. Samozřejmě kdykoli mi to život umožní, myslím na ostatní, ale především chci tvořit.