Je pravda, že je na vaší desce písnička, kterou jste původně napsala pro Karla Gotta?

Před třemi lety mi zavolal producent Martin Červinka s tím, jestli bych nenapsala písničku pro Karla Gotta. Prý bude natáčet nové album. S mým partnerem Eddiem Stevensem jsme tedy napsali písničku, kterou jsem si představovala jako duet.

Myslela jsem na to, že bych ho ráda s Gottem nazpívala já. Měla jsem v hlavě myšlenku, že by mohla mít český, případně česko-slovenský text. Poslala jsem ji tedy několika textařům, ale nikdo nevěděl jak na to. Karel nakonec nahrál desku bez té písně a já se stala matkou. Teď ale ta skladba vychází se slovenským textem na albu Moruša: Biela pod názvem Palisády. Mimochodem, pracovně jí dodnes říkám Janka a Karol. Je to taková pocta nostalgii.

Často píšete písničky pro jiné zpěváky. Neschází vám pak inspirace při psaní skladeb pro svá alba?

Neschází, a musím se přiznat, že bych nejraději psala pro jiné ještě víc. Bavilo by mě najít šikovného zpěváka nebo zpěvačku, pro které bych napsala celý repertoár. Kdysi to tak dělala Carole Kingová, když psala třeba pro Arethu Franklinovou. Ráda budu nahrávat víceméně alternativní desky, ale přitom bych se nechtěla popového světa vzdát, protože mi není cizí. Nemusím manýry pop music, ale jednoduché melodie mám ráda.

Je pro vás snadné soustředit se na styl, ve kterém chcete písničku napsat?

Jsem schopná napsat písničku a text, které jsou hluboké, vyčerpávající a osobní, a hned nato se dokážu dostat do nálady, ve které napíšu příjemnou, jednoduchou a lehkou skladbu. Tak to mám i v životě. Na jednu stranu miluju intelektuální filmy, ale ráda si pustím i nějaký starý lehký film s Belmondem a jsem spokojená. Mám v sobě protipóly.

To je pravda, protože leckdy nebylo jasné, na jaké hudební stoličce vlastně sedíte?

Přesedávala jsem, jednou jsem byla na popové vlně, jindy na alternativní. Ono to ale takhle moc dlouho nemůže fungovat. Musíte se rozhodnout.

Album Moruša je tedy výsledkem rozhodnutí pustit se po složité cestě?

Tak jednoduché to nebylo. Moruša je paradoxně výsledkem mého rozhodnutí nahrát album, které bude jasné a jednoduché. Zároveň mě to při tvorbě přirozeně tahalo někam jinam a z písničkové desky vzniklo mnohem náročnější album Moruša: Biela. Na jaře vyjde druhá část pod názvem Moruša: Čierna. Na toto složité a pro mě velmi důležité a velké album jsem své posluchače dlouho připravovala. První můj úspěch přišel s albem V cudzom meste v roce 1999. Následovala spolupráce s Hapkou a Horáčkem, která byla prvním úkrokem od středního proudu. Potom vyšla alba Pelikán, Veci, čo sa dejú a Shine, což byly spíš popové desky, ale nebyl to vyloženě střední proud. V roce 2010 vyšla nahrávka Krajina rovina, na které jsem odešla daleko od popu. V té době začali na mé koncerty chodit mladí lidé, přibyla mi nová fanouškovská generace. To mě povzbudilo, jsem ráda, že je ta deska dokázala oslovit.

Před vydáním alba Krajina rovina v roce 2010 jste pobývala v Anglii a zkoušela se dostat do velkého hudebního světa. Nepodařilo se to sice, nicméně jistě jste si přivezla spoustu zkušeností. Která z nich je nejdůležitější?

Odvaha. Pochopila jsem tam, že hudební svět není jen to, co se děje na lokální scéně. Ve skutečnosti je obrovský a historie pamatuje především na ty, kteří šli proti hlavnímu proudu a hranice hudebního světa překračovali i rozbíjeli. Jednoduše mám v sobě tu potřebu stále objevovat. Jestli něco dokážu změnit, to ukáže čas. Není to lehké. Před třemi lety jsem byla na turné s Tomášem Klusem. Propagovala jsem na něm desku Krajina rovina, z mého pohledu krásnou a sofistikovanou. Koncerty tenkrát zahajoval písničkář Klus, přičemž jsem netušila, jak moc už je slavný. Před naším vystoupením se pak stávalo, že ze sálu odešlo až tři sta holek. Pamatuju si, jak jsem se sama sebe ptala, jestli jsem udělala dobrý krok. Ale Krajina rovina mi změnila život a dnes ničeho nelituji.