Myslím, že jsme tenkrát vůbec nepřemýšleli o tom, za jak těžkých okolností časopis vzniká – těžce jsme tu žili přece my. Dnes máme možnost se o tom dovědět z knížky Psáno z Říma a ze Ženevy, je to výběr vzájemné korespondence již bohužel nežijícího šéfredaktora Jiřího Pelikána a Dušana Havlíčka.

První trávil exilová léta v Itálii, druhý v Ženevě, už to samo je obdivuhodné, že přesto mohla redakce vzniknout. K zajímavostem knížky patří, kolik dobových detailů se formou dopisů podařilo uchovat a připomenout, třeba to, že normalizace začínala dost pomalu...

Nebo už zasutou aféru „hořlavých balíčků“ z roku 1975, snahu režimu rozdělit ghetto závistí, obavy, abychom se tady neuzavírali do svých malých problémů, snaha KSČ izolovat Dubčeka... A kdo si ještě pamatuje „případ Hodic“.

Nejvíc snad překvapí, že tito lidé, od nás vzdálení, se o nás tolik zajímali, že věděli, žili našimi problémy. Kolik entusiazmu bylo v jejich díle, vždyť se navíc museli živit jinou prací, která se i těžko sháněla. Jak obtížné bylo vybudovat síť spolupracovníků.

Do toho nemoci, starosti s dětmi a s jejich ubývající češtinou, drby, vtipy z domova, kterých znali snad víc než my tady. Je tu celé to dusno před Chartou: tlak na vystěhování, aféra se špiónem Minaříkem, trapné setkání s představitelkou Československé televize na festivalu v Montreau.

Snad nejpřekvapivější je depresní nálada podobná té naší a ještě větší je údiv nad strachem z našich estébáků, kteří i tam dokážou prosáknout do emigrantské společnosti mnohdy jako legálně pracující Češi.

K tomu podobně špatné zprávy z domova o hádkách v opozici, spor Mlynáře s Kriegelem, avšak rovněž pomluvy v exilu. Doma zatýkání.

Uprostřed toho stále vychází levicový časopis Listy, na nějž se doma čeká. Autoři pracují odpovědně. Jejich vzájemné porozumění a přátelství v těžké době nese knihu až do konce.

Po Chartě zajišťují byty a práci těm, kteří musí odejít do exilu. K nejpozoruhodnějším článkům patří diskuse o nekrologu Agneši Kalinové na Husákovu ženu, kterou redaktorka nehodnotí vůbec negativně – diskuse je dlouhá, ale nakonec zvítězí lidskost a demokratický přístup – článek vyjde, i my doma chápeme, že odtud přichází svoboda slova.

A velká sláva, Pelikán je zvolen poslancem Evropského parlamentu. I Havlíčkům konečně přichází švýcarské občanství, je ale tak drahé, že si na něj musí půjčit, nejedou na dovolenou.

Doba se mění, spojovat domácí a zahraniční autory? Získávat mladé? Redaktoři zestárli, turisti se změnili, kradou, uplácejí. Po diskusi o „politickém blábolu“, po diskusi s Mlynářem, který fandí SSSR, odchází Havlíček z redakce. Po revoluci útoky na chartisty.

Výpověď člověka, jemuž zůstala společnost dlužna.

(Autorka je spisovatelka)