Bobby Gillespie za mikrofonem je tím X–Factorem navíc, díky kterému si Primal Scream nikdy nespletete.

Skotové už při nástupu na prkna pražského Lucerna Music Baru dali lidem najevo, že nebudou hrát rutinérsky, ale srdcem. To je zásadní moment každého živého vystoupení. Kapela musí co nejdříve lidi v sále přesvědčit, že ji live hraní baví a že se bude všemi silami snažit, aby to bavilo i publikum. Čím dřív vznikne takový duchovní most, tím lépe.

Primal Scream ho přešli takřka okamžitě – díky úsměvům, pohybu na scéně i vstřícným gestům. Členové kapely zvedali kytary ke stropu jako velké glamrockové bandy zlatého věku, nebyli líní na krok a neustále využívali celou plochu scény.

Bobby Gillespie za mikrofonem

Bobby Gillespie za mikrofonem

FOTO: Jan Šída, Právo

Nejvíce se snažil samozřejmě Gillespie. Chodil po forbíně a podával si ruce s prvními řadami jako nějaký politik na mítinku v okresním městě. Jenže zpěvák skupiny, na rozdíl od našich strejcovských politiků, nepostrádá přirozené charisma, takže jeho forbínové hrátky měly kladnou odezvu a posouvaly koncertní dění kupředu.

Primal Scream patří ke kapelám, které mohou v písních citovat libovolná hudební témata a stále to budou oni.

Goodbye Johnny zní jako mix temného country a šansonu, přesto má v sobě úžasnou sílu. Autobahn 66 působí jako nervní filmová balada, a přesto je v ní halucinogenní nostalgie v únosné míře. A Swastika Eyes? Tenhle hit Primal Scream ve stylu dusavého techna umí vybičovat atmosféru do bodu varu.

Kapela dokázala nenásilným způsobem publiku vnutit svou představu temného a nostalgického indie popu. A na oplátku od něj dostala vydanou energii nazpět prostřednictvím závěrečného aplausu. Gillespie si tento přenos užíval opravdu intenzivně. Stál jako socha a s pravou rukou vytrčenou vzhůru se zaťatou pěstí působil jako Freddie Mercury ve Wembley.

Tak by měl vypadat triumfální závěr každého vydařeného koncertu.

Primal Scream
Lucerna Music Bar, Praha, 18. listopadu

Celkové hodnocení: 85%