Pamatujete si moment, kdy jste vzal trubku poprvé do ruky?

Asi v jedenácti letech. Nejprve jsem zkoušel hrát na trombón, ale pak mi učarovala trumpeta. Proč zrovna trubka? V té době byly v módě bigbandové orchestry, a když se mi poštěstilo vidět a slyšet orchestr Karla Vlacha s trumpetistou Kubernátem, úplně mi to změnilo život. A tehdy by mě ani nenapadlo, že se o mě právě trumpetista Kubernát v Praze jednou postará a pomůže mi.

Jak jste se dostal do Prahy?

Právě díky němu a saxofonistovi Krautgartnerovi. Jenže já musel na vojně u PTP praporů něco nasluhovat a místo ve státním orchestru už bylo obsazené. Podařilo se mi hrát v barových kapelách v Alfě nebo Repre, což byla dobrá muzikantská škola. Ke státnímu orchestru mě nakonec přijali.

Čím vás zaujal jazz?

V té době jsem hodně poslouchal zahraniční rádio, kde hráli jazzovou hudbu. Líbila se mi její energičnost a možnost improvizace. Na začátku sedmdesátých let vznikla má jazzová kapela Celula, která hraje dodnes. Slovo Celula znamená v překladu buňka. A protože my muzikanti jsme komunisty opravdu nemuseli, tak jsme říkali, že naše kapela je taková protistranická buňka.

Jazzman Laco Deczi zvládá dobře nejen trubku, ale i malířský štětec.

Jazzman Laco Deczi zvládá dobře nejen trubku, ale i malířský štětec.

FOTO: Právo - Jan Šída

Měli jste problémy s oficiální mocí?

Ty nás provázely celou dobu. Neustále nás zvali na výslechy. Taky mi nabízeli spolupráci, abych ji podepsal. Do Reduty chodil jeden tajný policista, který poslouchal jazz, a ten mě přemlouval, abych to podepsal. Slíbil jsem jim to a oni mi vrátili pas. Za týden už byla celá naše rodina za hranicemi.

Je pravda, že výjezdní doložku, dokument nezbytný k překročení hranic, vám namaloval nějaký malíř?

Ano, můj kamarád a geniální malíř Béda Budil namaloval doložku pro mou ženu. Já jel hrát do západního Německa přes agenturu Pragokoncert a manželka emigrovala přes Rakousko s namalovanou doložkou. Za čtrnáct dní jsem už hrál s novou kapelou pro Němce. Zároveň mi americké úřady vyřizovaly žádost o vízum.

Byla Amerika jiná země než západní Evropa?

Naprosto, tam se na nás každý vykašlal. Ovšem díky tomu, že jsem měl nějaké kontakty, nám pár lidí pomohlo. Nejvíc asi výborný bluesový harmonikář Chris DePino. Ale v Americe si musí člověk pomoci sám, protože tam v sobě lidi už od malička mají touhu udělat vše pro svůj úspěch.

Kdy jste začal malovat?

Ještě za komunistů, ale nikomu jsem obrazy neukazoval. Bavilo mě to, nic víc. Jenomže právě malíř Budil mě přesvědčil, že mé obrazy mají něco do sebe. Výstava v Praze je teprve má druhá a vznikla díky mému kamarádovi Pavlovi Kobylkovi.

Jsou v obrazech zakódovány konkrétní příběhy?

Dalo by se to tak říct, ale vše je spíše kombinované. Někdy něco vidím a pak dám to téma na plátno, jindy zase vymyslím děj a přimalovávám do něj skutečné události.

Když už jsem hodně uhraný, začnu najednou malovat třeba i čtyři obrazy. A pak je třeba nechám venku na dešti a ten je úplně promění. Mám rád Dalího, Bosche a impresionisty. Snažím se malovat podobně.

V USA už žijete dlouho. Cítíte se už být Američanem?

Takhle neuvažuju. Kamarády mám za mořem i v Čechách. Dělit lidi podle národností je podle mě blbost. Toleranci k lidem různých národností mě naučila právě Amerika.