Proč využíváte orchestru?

Musíme mít co nejvíc barev, textur a dimenzí, jsou nutné, abychom odpověděli na to, co je to život. To je za samotným zvukem hudby, za samou hudbou. Orchestr dává více možností odpovídat na nekonečnou otázku po tajemství života, na kterou se věčně odpovídá. A myslím si, že odpověď se nachází už v samotné otázce: co je to život?

Mně prostě chybí ten zvuk orchestru, celesty, harfy nebo klarinetu proplétající se údolími a stromy jako v Šeherezádě, klarinetu akcentovanému staccaty trubky. To je dramatický pokus zachytit život, který generuje imaginaci. Jen samotný zvuk může vyvolávat představy v myslích posluchačů. Ale to vše se nahradilo tepem rytmu a melodií, která se tak podobá všem ostatním melodiím. Ve státech máte štěstí, když najdete rozhlasovou stanici, kde zní orchestr, něco orchestrálního, nemusí to být ani klasická hudba. Možná, když si naladíte nějakou kanadskou stanici nebo jdete do obchodu s CD, tak tam najdete něco orchestrálního, ale když zapnete rádio, uslyšíte malé popové skupiny, někoho zpívat, základní rytmus bum bum bum, ale těžko už nastupující smyčce, barvu mnoha nástrojů. Nejsou tam ani sbory, které slyšíte v neděli v kostelích. Jen v broadwayských muzikálech se dostanete nejblíž k tomu, že slyšíte hrát víc lidí než sedm. Možná proto filmové trháky vyplňují mezeru, která je v rádiu. Jsem tak vděčný, že HBO dává seriál Hra o trůny a další.

Začínal jste s malými kapelami. V čem je hraní s orchestrem jiné, když orchestrální hráči hrají z not?

Musíte možná hrát trochu odlišně, ale hlavně musíte být v interakci. Stejnou výzvou je, když já, který bude mluvit anglicky, budu v místnosti plné španělsky mluvících lidí. To, že se naučíte španělsky, neznamená, že jste s nimi v interakci. Interakce je větší výzvou, než jen aby orchestr improvizoval a improvizátor jen hrál hudbu z not. Obě skupiny musejí ukazovat, co je za hudbou, ať už je napsaná, nebo improvizovaná. Hlavní je, co je za tím. Oba různými způsoby hledáme a objevujeme tajemství života.

Píšete si orchestrální aranžmá sám? 

Ano, sám dělám orchestraci.

Co to pro vás znamená?

Obout si boty někoho jiného. A když třeba poslouchám Beethovena nebo nějakého jiného skladatele, Beethoven je tu jen pro příklad, tak když slyším orchestr, nevidím hned Beethovena u klavíru. Když zazní lesní roh, vidím Beethovena na místě hráče na lesní roh, jak hraje na lesní roh nebo si představuje, že na něj hraje. Někteří skladatelé, když píší pro orchestr a jsou to klavíristé, vidím je u velkého piana, ale je skutečně krásnou výzvou udělat to takto. Je to jako přejít ulici v rodném městě, abyste poprvé mluvil se sousedem, abyste ho poprvé pozdravil, i když tam žijete dvacet let. V Americe lidé žijí dvacet let v jedné ulici a neznají ani jméno ani příjmení svého souseda. V Evropě je vazba mezi lidmi silnější, i když spolu nesouhlasí a hádají se, i když měli historické konflikty.

Míří jazzmani k orchestrální hudbě?

Tohle začali Miles Davis a Gil Evans a pak Günther Schuller a Klaus Doldinger. Schüller tomu pak říkal třetí proud. Mluvil jsem s ním a až se budu vracet, tak se u něj zastavím a budeme spolu mluvit. Má 86 nebo 87 let.