Filmová skutečnost je taková, že o tunelování a propojení bývalých veksláků, později podnikatelů s politiky se tu mluví, ale na to, aby se diváci dozvěděli cokoliv nového nebo prostě jen sledovali kvalitní mafiánský film, tvůrci nedosáhli.

Film začíná zavražděním hlavní postavy podnikatele a vlivného muže Františka Vedrala (Ondřej Vetchý) a bolestínským vyprávěním vyšetřovatele Cajthamla (Lukáš Vaculík) – od roku 1987 ho sledoval, ale nikdy se mu nedostal na kobylku.

V tom duchu pak pokračuje celý film. Vaculík něco (mimo obraz) vypráví a pak to on se svým týmem a Vetchý se svým týmem zahrají. Nebo se obojí děje zároveň – vidíme Vedrala, jak zakopává balík, a Cajthaml říká: „Bohužel ten svůj archiv někam schoval.“

Chybí napětí a vkrádá se nuda

Scénář nenabídl hercům dramatický příběh, ale jen ploché, povrchní a ilustrativní vyprávění. Sice si při něm připomeneme, jak jsme se účastnili kupónové privatizace (Cajthaml ne, ten předvídavě pravil „Nějak tomu nevěřím“), ale vzhledem k tomu, že se tu nevyšetřuje jediný zcela konkrétní případ, chybí napětí a vkrádá se nuda.

Tu nemůže rozptýlit ani předvídatelné konání dalších postav – zkorumpovaného policisty, který se po listopadu z řadového příslušníka VB vypracoval na nejvyšší národně-bezpečnostní posty (Jiří Dvořák), či vůbec nejodpornější postavy v podání, jak jinak, Andreje Hryce.

Namísto souboje dvou osobností, což by se třeba už vzhledem k plakátu dalo očekávat, jde nanejvýš o nekonečný souboj stovek šanonů. Nic dramatičtějšího než opakované záběry na Vedralův archiv, kde shromáždil tuny kompromitujících materiálů, a pak pohled do Cajthamlových skříní se stohy podkladů pro vyšetřování se totiž neodehraje.

Divák detektivek může jen nevěřícně kroutit hlavou

Též se tu ovšem vraždí, což je v případě prokurátorky, policisty či investigativního novináře, který jediný Vedralovi „zatopil“, pouhá fikce. A divák detektivek může jen nevěřícně kroutit hlavou: najatý vrah bezprostředně před výstřelem mluvil zblízka s manželkou oběti, nezabil ji, a přesto ho nikdo (natož Cajthaml!) ani nehledal, ani ženy se na nic neptal…

A tak jen jedna Vedralova věta „Jde o nabídku, kterou nemůžete odmítnout“ připomene jiného kmotra, jímž se tvůrci „toho našeho“ mohli alespoň trochu inspirovat. Namísto toho zaplevelili text úvahami o smyslu života, které vede Vedral s Cajthamlem, či zápletkou s bývalou Vedralovou milenkou, později investigativní novinářkou, která s Cajthamlem spolupracuje. Mimochodem, zařadit zrovna novinářku mezi jediné tři lidi, jejichž mlčenlivosti lze věřit, to už chce fištróna.

Nelze upřít smysl pro humor

Co filmu nelze upřít, je smutný humor v situacích, kdy se například Vedral zamýšlí nad špatností společnosti, která nerespektuje pravidla… Takových scén je tu několik a možná nejvíc vypovídají o marasmu české podnikatelsko-politické scény.

Vetchý hraje jako o život, vystihuje ve své postavě bezohlednost i bezbřehou touhu po penězích a megalomanském splnění dětského snu. Jenže scénář předepisuje nejen jemu, ale i ostatním (zejména Vaculíkovi) dialogy, které šustí moudry jako „Nepromarnit život, to je to jediný“, „Tady už jde o bezpečnost státu“ či „Není to, jak si myslíš“.

Bůh suď, co Nikolaeva tolik let pudilo Příběh kmotra natočit, když věděl, že Mrázkovi nikdo nic nedokázal a jeho vraha nikdy nikdo neodhalil. A že se tunelovaly banky, každý ví.

Příběh kmotra
ČR 2013, 99 min., režie: Petr Nikolaev, hrají: Ondřej Vetchý, Lukáš Vaculík, Jiří Dvořák, Kryštof Hádek a další.

Celkové hodnocení 40 %