Recenze: Julianne Mooreová hraje šílenou matku v remaku Carrie

Kavárnu zachvátí zděšení a křik, místnost je takřka zdemolovaná, nakonec nejvíc zaječí „postižená“ dívka.

To není scéna z nového filmu Carrie, jehož titulní hrdinka má telekinetické schopnosti. To se opravdu stalo jako brilantně připravená součást reklamní kampaně – a vyšlo to: na internetu mělo video za týden přes 30 miliónů zhlédnutí. Účastníci této skryté kamery byli určitě vyděšeni nesrovnatelně víc, než budou diváci snímku, který ve čtvrtek vstoupil do českých kin.

Režisérka Kimberly Peirceová natočila remake stejnojmenného filmu Briana de Palmy z roku 1976 podle prvního románu mistra hororového žánru Stephena Kinga. Jenže děs a hrůza, které k hororu patří, se tu pohříchu moc nekonají. Spíše teenagerský film o hnusných holkách, které terorizují outsiderku a zatraceně na to doplatí.

Začátek je ovšem působivý – fanaticky věřící žena v podání skvělé Julianne Mooreové porodí nechtěnou dceru, plod hříchu, kterého se nikdy nechtěla dopustit. Po prvotním nápadu, že dítě zabije, přilne ke Carrie láskou stejně šílenou, jak šílená je její bigotnost.

O čtrnáct let později poznáváme bledou ustrašenou dívenku, kterou matka zdecimovala tak, že není schopna sebemenší socializace, a ve škole díky tomu nemá na růžích rozhodně ustláno. Spolužačky se jí jen pošklebují, kamarádku nemá. Vrchol se dostaví, když zcela nepoučená dostane ve školních sprchách hysterický záchvat nad objevením první menstruace. V tu chvíli se stane terčem žertu tak krutého, že se i divákům hrůzou tají dech. Když pak v sobě zoufalá Carrie objeví telekinetické schopnosti, je důvod očekávat strach, napětí a děs.

Jenže to napětí postupně mizí, když se režisérka nadlouho pohodlně usadí v běžném teenagerském filmu o jedné strašně zlé a jedné strašně hodné spolužačce a jejich partnerech: první dvojice chce dívce co nejvíc ublížit, druhá co nejvíc pomoci. Přípravy na ples a přípravy strašného činu se vlečou, do rolí dívčiných spolužáků jsou obsazeny typy z Muzikálu ze střední a jen díky talentovanému výkonu Chloë Grace Moretzové se film nerozplizne úplně.

Nejsilnější scény se odehrávají mezi ní a Mooreovou, do nichž se podařilo vnést i v trochu obecnější rovině téma generačního konfliktu, ztělesněného dogmaty na jedné straně a touhou po svobodě na straně druhé.

Když pak film vstoupí do finále, v němž lítá vzduchem, co peří nemá, krev lidská i prasečí stříká na všechny strany, posune ohňostroj efektů film zase jinam: k akční podívané, natočené ovšem tak, že může navzdory všemu vzbudit i nepatřičný bezděčný smích tam, kde měla být hrůza a děs.

Hororových scén je nakonec ve filmu nejméně a kdo ví, proč tento remake vůbec vznikl. Nejspíš z nedostatku jiných nápadů. Jenže Peirceová je slabší režisérka než Brian De Palma.