Článek
Jak se holka z Třince stane zpěvačkou šansonu?
Hodně mě ovlivnil fakt, že v Polsku měl šanson tradici a dostával se odtud i na Moravu. Nejvíce mě zaujala tvorba zpěvačky Evy Demarczykové.
Díky českým kamarádům se ke mně poté dostaly písně Hany Hegerové, Evy Olmerové a samozřejmě i Edith Piaf. Tyto dámy mě přivedly k šansonu.
Šest let jste byla v angažmá v divadle Semafor. Byl to pro vás zásadní zlom?
Obrovský, třeba už jen tím, že v Polsku, kde mi dali angažmá, chodilo na představení tisíc lidí a já najednou přišla do pididivadýlka.
Zavolala jsem panu Suchému a řekla mu, že přijíždím po roce z angažmá v polském divadle, výborně zpívám, výborně tančím a měřím metr osmdesát.
Poslechl si mě na jednom jazzovém večeru, kde jsem přednesla jednu píseň. Potom za mnou přišel a nabídl mi roli Františky v Kytici.
Pojí se šanson se specifickým životním stylem?
Ano, přiznávám, že jsem přecitlivělá duše a v životě jsem se často plácala od zdi ke zdi. Teď nemluvím o traumatech z drog a alkoholu, tyhle neřesti se mi vyhýbaly. Nejvíce mě vláčely v bahně špatné mezilidské vztahy. Když člověk přestane žít podle Desatera, dostává se do duševního pekla. Na druhou stranu ve svých písních mohu čerpat z toho, co jsem si odžila. Vím, o čem zpívám.
Záleží i na jazyku, kterým zpíváte?
Ve francouzštině můžete zpívat telefonní seznam a stejně máte pocit něčeho hlubokomyslného. Nicméně mnoho lidí mi řeklo, že když zpívám polsky, mají hluboký emotivní prožitek. Třeba němčina je na šanson moc ostrá. Hodí se tak do filmů pro dospělé a ke skupině Rammstein. Ale Rammstein zpívají svým způsobem moderní šanson, protože jejich tvorba má příběh i děj. A o tom šanson je.
Na obal posledního alba Znovuzrozená jste dala své akty. Proč?
Nafotit akty byl můj dávný sen. Fotografku Lenku Hatašovou nejdřív napadlo udělat výstavu, ale pak jsme se dohodly, že z mých aktů vytvoříme i obal a celý booklet alba. Fotografie jsou pojaté umělecky, není na nich nic, za co bych se měla stydět. Jediná negativní reakce přišla od mých rodičů, což je asi pochopitelné.
Celou dobu mluvíme o šansonu. Může být tento styl kromě smutku a nostalgie také veselý?
Dřív jsem si myslela, že šanson je pouze o tragických věcech. Jenže teď vím, že je výpovědí o lidských duších. A ty přece nejsou jenom smutné.