Článek
Proč jste nešla do čtvrtého pokračování Kameňáku?
Měla jsem pocit, že tři Kameňáky úplně stačily. Možná jsem se na to začala cítit už trochu stará, možná jsem se posunula někam jinam. Navíc se změnil tým, který na Kameňácích pracoval, a já jsem měla pocit, že ve scénáři pro mou figuru už není dost humoru. Odmítla jsem i nabídku hrát v televizním seriálu podle Kameňáků. Nejsem typ na seriály, natočila jsem kdysi jeden z těch prvních „nekonečných“ a už mě neláká vázat se dlouhodobě na další podobnou práci. Nechci se rouhat, ale děti jsou už zajištěné, takže už nemusím dělat věci jen pro peníze. Divadlo mě uživí a já musím mít na něj chuť a sílu, ne hrát uštvaná každodenním natáčením.
V loňském roce jste se naopak vrátila k „vážnému“ divadlu, když jste přijala roli Raněvské v Čechovově Višňovém sadu v Moravském divadle v Olomouci. Proč?
Strašně moc jsem chtěla pracovat s režisérem Michaelem Tarantem. Viděla jsem jeho režii Shafferova Amadea v pardubickém divadle, kde také hostuji, a byla jsem z ní naprosto unešená. A když mi pan režisér nabídl hostování v Olomouci, neváhala jsem ani chvilku. Byla bych mu kývla i na Pejska a kočičku. Lákala mě i práce se souborem, kde je plno mladých herců. A navíc oba moji rodiče v Olomouci hráli, takže tam fungují možná i nějaké ty geny.
Jaká to byla zkušenost?
Úžasná. Po letech jsem si užívala koncentrované zkoušení, kdy režisér dokáže herce vybudit k pocitu, že jde o život. V Kalichu je to jiné, tam hledáme především v každé situaci humor, nadhled, ten příslovečný metr nad zemí. V Olomouci jsem moc vzpomínala na práci s režisérem Miroslavem Macháčkem, který mě během zkoušení Lavínie v O´Neillově hře Smutek sluší Elektře v polovině 80. let v Městských divadlech pražských naučil víc než léta na DAMU. Nic mi neodpustil. A Michael Tarant byl podobně náročný. Krásná práce.
Minulá sezóna v Kalichu vám nabídla i partnerství s Ivou Janžurovou. Jak se vám spolu hrálo?
Když jsme s Ivou Janžurovou před dvěma lety cosi točily, zjistily jsme, že se smějeme stejným věcem a že nás to spolu baví. Takže jsem si moc přála s ní něco udělat i na jevišti. A když se mi prostřednictvím mé dcery dostala do ruky hra Sbohem, zůstávám, tak jsem věděla, že to je ta pravá příležitost. Já jsem na herectví její generace vyrostla a je mi hodně blízké. A učím se vedle ní spoustu věcí – třeba že i komedii lze hrát s větším klidem a rozvahou. Těší mě to a mám pocit, že i divákům je s námi dobře.
My svou hrou nedáme lidem najíst, nepostavíme jim barák, nezachráníme jim život, maximálně jim ho můžeme zpříjemnit.
To je asi smyslem divadla, aby bylo s vámi divákům dobře?
Alespoň pro mě to důležité je. Já už nemám ambice někomu něco dokazovat, dokonce ani sobě ne, toužím hrát s někým, s kým je mi na jevišti dobře a s kým můžu společnou radost předávat lidem v hledišti. A myslím si, že proto diváci rádi chodí na naše představení s Pavlem Zedníčkem, že tam právě tohle cítí. Já jsem to kdysi prožívala jako divák při představeních Semaforu, kdy jsem měla pocit, že jim je na jevišti společně strašně fajn, a měla jsem touhu být tam s nimi a sdílet tu jejich radost. To je pro mě představa o naplnění smyslu divadla.
S Pavlem Zedníčkem tvoříte v Kalichu léta stálou hereckou dvojici, ale zdá se, že vás to spolu na jevišti stále baví…
Příští rok budeme mít dvacetileté jubileum, ale pořád nás to těší, pořád máme spolu co vymýšlet a čerpat jeden z druhého. A nejen v Kalichu, každý měsíc najezdíme řadu zájezdů po celé republice. Je to náročné, ale krásné. Já nejsem typ herečky, která pokládá divadlo za jediný smysl života či poslání, život je přece mnohem zajímavější a já si pečlivě hlídám to, abych ho úplně nevyměnila za divadlo.
Proto jste mj. tak vášnivou cestovatelkou?
Je to obrovské obohacení. Po všem tom, co se o životě na svých cestách dozvídám, se pak těžko můžu před premiéru hystericky hroutit. Protože divadlo, byť i sebeúžasné, je pořád jen hra, a když se nepovede, tak nikoho neohrozí na životě, naopak, diváci to někdy berou jako zvláštní bonus. Ano, hraju ráda, ale vím, že svou hrou nedáme lidem najíst, nepostavíme jim barák, nezachráníme jim život, maximálně jim ho můžeme zpříjemnit. Když jsem v cizině, mám ostych říkat, že jsem herečka. Možná i proto, že asi nevyhovuju představě herečky jako výjimečné božské bytosti a také se jí necítím být. Jsem normální ženská, která má dvě dcery, manžela, s nímž jsme spolu už skoro čtyřicet let, a která večer chodí hrát divadlo.
Jana Paulová si dnes plní své umělecké sny.
Jak se vám podařilo vytvořit si tak trvalý a hezký vztah s manželem, jazzovým hudebníkem a skladatelem Milanem Svobodou?
O tom se nepřemýšlí, to prostě je. Když se jeden pro druhého rozhodne, mají spolu děti, společný smysl pro humor, jeden druhého si váží, každý má svou cestu, která toho druhého zajímá a obohacuje, tak to prostě funguje. A dlouholetým společným životem se vzájemně formujeme a prostupujeme, až není jasné, kde končím já a kde začíná ten druhý. Tak to funguje v životě a v ideálním případě vlastně i na jevišti.
Ještě se spolu s manželem věnujete hudbě?
Téměř ne, protože na to není čas a také mám hlas unavený divadlem, takže moc nezpívám. Ale teď se spolu chystáme na tři dny do Libanonu, kde Milan má hrát s kvartetem, tak tam si s nimi ráda zazpívám Ale to je spíš výjimka.
Pořád ještě se vydáváte na cesty sama, bez manžela i přátel?
Ano, většinou cestuji sama, ale poslední roky i občas se svou mladší dcerou Anežkou a samozřejmě i s Milanem. Do některých, trochu méně „komfortních“ zemí, ale jezdím ráda osaměle, nemusím se o nikoho bát, nikomu se přizpůsobovat, ale můžu se svobodně rozhodovat, vycházet z dané situace. Nikdy si nedělám přesné plány, vlastně vím jistě jen to, kde budu první den spát, ale jinak se rozhoduju podle toho, koho cestou potkám, nebo jak se situace toho kterého dne vyvine.
A to se sama nebojíte?
Ne, protože jsem nikdy nepotkala zlé lidi, nikdy se mi nic nestalo. Pravda je, že si vybírám oblasti, kde nevládne válečný konflikt, ani totalitní režim, sama bych rozhodně nejela třeba do arabských zemí. Zasáhly mě různé přírodní katastrofy, velká voda a podobně, ale nikdy mi žádný člověk neublížil, setkávám se spíš s velkou laskavostí a vstřícností. Ale někdy to asi trochu rizikové je. Loni jsem na Jávě stála uprostřed noci proti deseti taxikářům a smlouvala s nimi tvrdě o ceně za jízdu. Kdyby mě někdo z těch mužských, nebo všichni dohromady zabili a hodili do křoví, tak mě nikdo nikdy nenajde. Ale dopadlo to dobře. A na druhé straně mám dobrý pocit, že jsem schopná se sama o sebe postarat. Pořád mě cestování baví. Mám ještě různé plány, chtěla bych se třeba vydat do Bhútánu, to je můj celoživotní sen.
Jak se vyvíjí práce nadace Změň můj osud, která s vaším významným přispěním pomáhá seniorům a sirotkům z jihoindického venkova?
Výborně. Otevřeli jsme druhou školu pro indické dívky, protože nám děti vyrostly, a v Indii od puberty nemůžou dívky a chlapci navštěvovat společně jednu školu. O těchto věcech se mi těžko mluví, ale přitom jsou pro mě daleko víc smyslem života než cokoli jiného. Občas se mě někdo zeptá, proč se starám o chudé děti někde daleko v Indii, když i u nás je spousta sociálně slabých rodin. Jenže tady si nikdo ani ve snu nedovede představit takovou bídu, jakou vidíte běžně v Indii, kde na dálnici mezi svodidly žije matka s pěti malými dětmi. Tam jde o samotnou záchranu života, o to, aby děti neumíraly hlady, měly šanci dožít se dospělosti a měly skrze vzdělání možnost se uživit.