Minulý týden představila desítka tvůrců na tradiční prezentaci, kterou organizuje České filmové centrum a Institut dokumentárního filmu (IDF), své připravované filmy nejen kolegům a novinářům, ale poprvé také veřejnosti. Bylo plno, což samo o sobě dokazuje, že zájem diváků o dokumentární tvorbu utěšeně stoupá. A vědí to i v pražském kině Světozor, jehož malý sál patří každé pondělí právě dokumentům. Ivo Andrle z distribuční společnosti Aerofilms, který je spoluorganizátorem těchto pondělků, k tomu říká:

„Prudce narostl počet dokumentů uváděných v kinech a také se rapidně zvýšila dostupnost dokumentárních filmů ve všech dalších médiích. Jsme rádi svědky tohoto růstu a budeme se snažit k němu i nadále přispívat svou troškou do mlýna.“

Film patří na plátno

„Film patří na velké plátno, na tom se shodne většina tvůrců i diváků,“ míní dokumentarista Filip Remunda a dodává:

„Problém nastává, když se pokoušíte najít provozovatele kin, která by váš dokument zahrála. Proto IDF připravuje alternativní distribuci ve spolupráci s kavárnami, bývalými továrnami, hudebními kluby a dalšími undergroundovými kulturními prostory. Naší snahou je vytvořit filmovou komunitu, která si bude pomáhat: filmaři budou točit filmy pro diváky, kteří se na ně rádi přijdou podívat.“

Ne všechny prezentované filmy jsou však určeny pro plátna kin, některé vznikly pro Českou televizi. Například režisér Martin Dušek představil Partu analog, na kterou se mohou těšit zejména pamětníci časů, kdy Heda Čechová i další hlasatelky uváděly každý televizní pořad.

Desítka těchto televizních matadorů se nyní před kamerou sešla, aby připravila komponovaný pořad stejně, jako se připravoval za jejich éry. Už z ukázky je patrné, že nepůjde zdaleka jen o „film ve filmu“, ale že se tu provětrají i vzájemné vztahy a že to bude pravděpodobně nejen trochu nostalgický, ale hlavně dost zábavný film.

Počátky a Dál nic

Tři dívky, které dosáhly v roce 2012 plnoletosti a musely opustit Výchovný ústav v Počátkách, kde vyrostly, a jsou na počátcích svého nového života, sleduje ve filmu Počátky Linda Kallistová Jablonská. Dívky totiž s nabytou svobodou ztratily bezpečí ústavu, s pomocí rodiny nemohou počítat, do dospělé společnosti vstupují s nálepkou outsiderů. „Víc a víc mě zajímá samotné téma toho, že někdo odloží dítě nebo dost nebojuje proti tomu, aby mu bylo odebráno,“ řekla na prezentaci režisérka.

Záběr z připravovaného dokumentu Gottland.

Záběr z připravovaného dokumentu Gottland

FOTO: Nutprodukce

Reportážním způsobem se dostavbě dálnice D 8 věnuje ve filmu Dál nic Ivo Bystřičan. Pohybuje se především mezi hlavním stavbyvedoucím posledního, 16kilometrového úseku dálnice a ekologickým aktivistou, jenž proti dálnici neúnavně bojuje. A v prostoru mezi nimi žijí lidé…

„Film je hlavně o neschopnosti se domluvit, což se netýká jen dálnice, ale celé společnosti,“ řekl k ukázce svého díla Bystřičan.

K velmi zajímavým filmům budou určitě patřit Eugéniové Pavla Štingla. Takzvané zušlechťování lidstva během druhé světové války mělo společnost ochránit před špatnými „genetickými zátěžemi“ a představit ten nejdokonalejší model člověka. Pojem eugenismus byl posléze vymazán skoro ze všech slovníků, Štinglův dokument ho nyní ukazuje jako exemplární příklad zneužití vědy.

Pedofilové a kuřáci

Kontroverzní reakce nejspíš vyvolá film Za zrcadlem, v němž se Veronika Lišková vydala mezi takzvané hodné pedofily, kteří sice malé děti milují, ale nikdy jim neublížili, nikdy se jich nedotkli. „Hodně si pomáhají, utvrzují se v tom, že neubližují, že jejich láska je romantická,“ tvrdí dokumentaristka.

A pod názvem Mých 150 000 posledních cigaret natočil Ivo Bystřičan film, který diváci viděli na závěr prezentace v předpremiéře celý. Mimořádně působivý i vtipný 52minutový film je nejlepším protikuřáckým počinem, s jakým jsem se kdy setkala. Bystřičan sám sebe sledoval a natáčel při roční odvykací kúře a zároveň ukázal kuřáctví v souvislostech, kterým se tabákový průmysl a politici vyhýbají jako čert kříži. Autor přitom tvrdí, že to protikuřácký film není: „Nikoho nenabádám, co má a nemá dělat.

Klíčové je s kouřením vůbec nezačít. K vytváření společenské atmosféry, kdy lidé nezačínají kouřit, ale musí značně přispět stát a jeho instituce. To se ovšem neděje a já se pokouším nabádat, aby se to dít začalo.“