Proč se album jmenuje Riot?

Riot je vlastně převrat a tahle deska je převrat v mé kariéře. Ještě nikdy předtím jsem nezaznamenal tak pozitivní odezvu jako tentokrát. Většinou to bylo půl na půl, teď je to devětadevadesát procent pro a jedno proti. Natolik mě to překvapilo, že jsem nahrávku pojmenoval Riot.

Co ti v minulosti těch padesát procent negativních ohlasů vyčítalo?

Ozývaly se od fanouškovské základny lidí, proti kterým jsem šel. Když se podívám o kus zpátky, byl jsem věčně nespokojený rebel plný sil. Okoukal jsem to v Americe a byl jsem takový taky. Když se ale dnes podívám na mladý kluky, jak jsou kolikrát ve své tvorbě a v textech drzí, rozumím těm, kteří na mě byli naštvaní.

Proti komu jsi šel?

Proti naší hiphopové špičce. Dnes je mi ale skoro třicet let a nemám důvod se s těmi lidmi hádat.

Hraju na bicí ve skupině Chinaski a jeden z důvodů, proč mi už dřív byla hodně sympatická, byl ten, že se nikdy nikam necpala přes bulvár

Třeba proto, že mezi ně směřuješ?

Možná. Je za tím ale deset let práce. Asi už se můžu považovat za old school, i když to dělám jinak. V mé tvorbě jsou zpívané refrény, což je výjimečné. A také používám jiné postupy, jiné beaty. Mám zahraniční produkci, novou desku jsem natočil zčásti v Americe na Floridě. Je to taková Florida po česku.

Zní tvé skladby zajímavě i pro Američany?

Určitě. Mohl jsem si to vyzkoušet na miniturné, které jsem tam absolvoval. Hráli jsme v San Francisku, Miami, Tampě i jinde a všude to přijali. Poprvé jsem byl strašně nervózní. Vystupovali jsme v klubu, kde bylo sto dvacet černochů. Měl jsem strach, že vylezu na pódium, oni se kvůli něčemu naštvou, a něco se stane. Tři týdny předtím to potkalo bráchu amerického hiphopera Hard Targeta, se kterým spolupracuju. Je to tam ostré, když něco špatného řekneš, musíš počítat se vším.

Po skončení setu jsem šel na záchod a stoupli si tam za mě dva černoši. Říkal jsem si, že je to tady, ale oni mě začali plácat po ramenou, zvali mě na panáka a byli z mého koncertu nadšení. Říkali mi, že mi sice nerozuměli, protože jsem se tam prezentoval českými texty, ale nadchlo je, jak jsme to podali, kolik v tom bylo energie. Bavilo je to. Nemyslím si, že je to na nějaký globální úspěch, jen jsem mohl hrát pro jiné publikum a dopadlo to dobře.

Jak ses vůbec ke koncertům v Americe dostal?

Poradil mi to Hard Target. Když jsem s ním točil poprvé, měl jsem zrovna nějakou krizi. Navrhl mi, abych přijel do Ameriky a odjel s nimi pár koncertů. Pokaždé, když tam jedu, tak tam nějaký koncert máme.

V čem je ještě deska Riot přelomová?

Dospěl jsem. Taky jsem rád, že se mi daří s každou novou nahrávkou posouvat, ať už zvukově nebo třeba v refrénech. Nejsem zpěvák, jsem doprovodný zpěvák, ale zpíguje vám, protože to tak chci. Na albu Riot jsem došel tam, kam jsem celou dobu směřoval.

Jak přesně označuješ styl, kterým se teď prezentuješ?

Tomuhle druhu beatů v Americe říkají trap. Je mimořádně energický, skvěle funguje na deskách, ale hlavně na pódiu. Afunguje to i u lidí. Měli jsme u nás koncert a dvě nové pecky jsme si nechali úplně na konec. Zabralo to úžasně. 19. listopadu je v Lucerna Music Baru v Praze křest. Přijď se podívat.

V jaké skladbě na desce jsi dosáhl maxima?

V Tak kdo, ke které jsme natočili videoklip v Berlíně. Shrnuje všechno, co jsem dělal posledních deset let.

V skladbě Hollywood se zabýváš klasickým problémem mladých českých hvězdiček, které vzejdou z vyhledávacích soutěží nebo z reality show a myslí si, že nastaly dlouhé chvíle jejich slávy. Připadá ti to směšné?

Přijde mi to mimořádně směšné. Hraju na bicí ve skupině Chinaski a jeden z důvodů, proč mi už dřív byla hodně sympatická, byl ten, že se nikdy nikam necpala přes bulvár. Všechno si vydřeli od píky. Všechny ty hvězdičky, o kterých je Hollywood, naopak dělají všechno proto, aby je bulvár vyfotil a napsal o nich. Mylně se domnívají, že to ovlivní jejich slávu nebo návštěvnost koncertů, mají-li nějaké. Většina z nich po roce nadobro zmizí.

Tenhle příběh se u bezejmenných hvězdiček opakuje stále dokola. Přemýšlel jsi o tom, proč to tak je?

Každému se líbí, když se mu věnuje pozornost. Hvězdičky k ní ale přijdou ze dne na den, moc toho pro ni neudělaly a zapomínají, že jak rychle se jde nahoru, tak rychle se sjíždí dolů. Tenhle platí. Myslím si, že namísto shánění se po pozornosti bulváru by měly víc makat, nahrávat desky, vymýšlet písničky a podobně. Cesta nahoru je ve skutečnosti pracná a dlouhá. A to nejen v hudbě, ve všem.

Třeba v thajském boxu…

Například. Když jsem začal boxovat, říkal jsem své ženě, že bych chtěl zápasit. Ona mě hladila po hlavě a říkala mi, ať trénuju pro zábavu a zápasy nechám profíkům. A já trénoval, za rok jsem se dostal k profesionálům a přišly první zápasy. Potom jsem byl šestý na mistrovství Evropy a v roce 2007 jsem skončil druhý na mistrovství republiky. Dva roky jsem byl v reprezentaci. No, v reprezentaci… Fungovalo to tak, že jsme jeli na mistrovství Evropy a vedení nám řeklo, že kdo skončí do třetího místa, tomu pobyt na šampionátu uhradí. Zbytek jede za své. To není moc reprezentativní.

Dnes už neboxuješ. Proč jsi skončil?

Kvůli Chinaski. Když jsem k nim v roce 2008 nastoupil, přestal jsem boxovat. Musel jsem cvičit, protože mi to ze začátku moc nešlo. Předtím jsem dlouho nehrál. Definitivní odchod od thajského boxu způsobil ale můj zápas v roce 2010, který skončil mým pneumotoraxem, propíchnutou plící a okamžiky, kdy jsem byl v kritickém stavu.

Jakmile jsem přišel k sobě, dostal jsem od Chinaski ultimátum, že musím přestat závodit. Bylo to jasné, tím zraněním jsem ohrozil celý chod kapely. Hrozně mi to ale chybí. Věřim, že si zase někdy v budoucnosti v ringu pinknu.