Článek
Jaký byl hlavní důvod vzniku vaší výstavy?
Vlastně to celé vzniklo náhodou. Podařilo se mi totiž najít dávno ztracené negativy. Ležely v krabicích od banánů pod knihami, které jsem chtěl dát do antikvariátu. Původně měla vzniknout knížečka, která by mapovala dobu undergroundu prostřednictvím mých fotografií. Jenže za chvíli bylo jasné, že z toho vzejde dosti objemná publikace a že její příprava zmrazí nadlouho mé ostatní aktivity.
Na základě vzniku knihy se uskutečnila i výstava?
Měl jsem původně mít v lounské Galerii Benedikta Rejta výstavu svých současných fotografií, ale neprozřetelně jsem se ředitelce Alici Štefančíkové zmínil o tom nálezu. Ředitelku to nadchlo, takže uspořádala výstavu k té knize.
Jak jste vybíral jednotlivé fotografie?
Měl jsem s tím opravdu problém. Neumím totiž dělat dvě věci najednou, takže na rok musely všechny ostatní aktivity k ledu. Nakonec se mi podařilo zredukovat původní dva tisíce negativů asi na devět stovek. Člověk to vybírá spíš intuitivně, jak to na něj po letech zapůsobí. Finální výběr pro knihu udělal nakladatel Karel Kerlický. Výběr pro výstavu už byl jednodušší.
V šedesátých letech jste začínal jako fotograf na volné noze. Bylo snadné se uživit?
Měl jsem obrovské štěstí. V době, kdy jsem to ještě moc neuměl, se mi podařilo získat práci fotografa v uměleckém magazínu Výtvarná práce. Představovalo to focení výstav i samotných obrazů a bylo to na docela slušné uživení.
Jak jste se z tohoto prostředí dostal k undergroundu?
Díky Ivanu Martinu Jirousovi, bratrovi mé ženy. Byl naprosto unesen skupinou The Primitives Group a on mě jednou vzal na koncert s sebou. Po skončení jsme zašli za manažerem kapely Evženem Fialou a nabídli mu spolupráci. To znamenalo kromě promo fotek a snímků z koncertů vytvořit i výtvarnou podobu pódiové prezentace skupiny.
Pak už následovala spolupráce s The Plastic People of the Universe?
Ano, protože tvorba The Primitives Group začala postupně upadat. Původní idea byla založit úplně novou skupinu s intelektuálnějším repertoárem. Jenže pak jsme s Jirousem viděli Plastiky na nějakých přehrávkách v F Clubu.
Ukázalo se, že jsou to skvělí lidé, a tak začala má další spolupráce s hudební skupinou. Dokumentoval jsem nejen její koncertní činnost, ale i životní události členů kapely.
Jak jste snímky chránil, aby nepadly do rukou policii?
Vždycky se mi je podařilo u někoho schovat. Policie ode mě nedostala ani fotku. U jednoho výslechu mi byl jeden vyšetřovatel povědomý a pak mi došlo, že ho znám z undergroundových kruhů. Tam měl ale dlouhé vlasy. Možná se v něm něco hnulo a nad ránem mi poradil, že mohu odmítnout výpověď, protože můj rodinný příslušník Martin Jirous je už obviněn.
Udělal jsem to a oni mě pustili. Možná to ale od nich byl jen další úskok.
Přemýšlel jste někdy o emigraci?
V roce 1986 jsem byl v podstatě v Paříži. Odborníci o mě měli zájem, agentury kupovaly mé fotky. Jenže pak začal kolega fotograf Jan Reich rozhlašovat, že jsem fízl.
Udělal to ze závisti, když jsem dostal zakázku na focení jihočeské krajiny a on o ni měl zájem. Historička fotografie Fárová se toho chytla, protože jsem nepatřil do jejího klanu vybraných umělců. V Paříži se všechny dveře zavřely. Před jejich smrtí jsem si to s oběma vyříkal.
Co se pro vás změnilo s rokem 1989?
Všechno. Jako jeden z mála jsem fotil na barvu a tehdy začala má spolupráce se zahraničními agenturami. Oslovili mě třeba z National Geographic. Kromě reklamy s modelkami, kterou neumím, mi byla nabídnuta opravdu pestrá paleta témat. V současnosti fotím francouzské románské umění a chtěl bych z toho udělat knihu.
Je pro vás důležitější tvůrčí proces, nebo hotová vyvolaná fotografie?
Zcela jednoznačně to hledání. Fotky už bych ani nemusel dělat. V momentě, kdy cvaknete, je konec s tvůrčím procesem.