Jak dnes hledíš na texty, které jsi psal v osmdesátých letech pro první písně?

Jako na výpověď zmateného týpka, který se domníval, že je třískou ve víru. Myslel jsem si, že nemohu nijak ovlivnit svůj život, protože většina věcí je daná a velmi málo se na tom dá změnit. Toto přesvědčení jsem si odnesl ze svého dosavadního života. Měly na to vliv rodina, škola, parta. Mohl to ale být i důsledek vyrůstání ve schizofrenii socialismu, kdy se jinak mluvilo doma, jinak ve škole, jinak mezi dětmi, v partě. Rodiče se se mnou o něčem bavili a pak mi řekli, že to nesmím nikde říct. Nevěděl jsem, co je pravda, a co ne. Byl to zmatek, který se odrážel nejenom ve vnější společenské situaci, ale i ve vztahových záležitostech. Já se pohyboval ve vrstvě lidí, kteří si mysleli, že na něco nemají nárok a že něco není pro ně.

Kdy jsi přišel na to, že to tak není?

Trvalo mi to strašně dlouho, asi čtyřicet let. Postupně jsem pochopil, že když budu něco opravdu chtít, tak si to můžu vzít. A že jenom na mně záleží, jaký budu.

V tvých raných textech byl pocit outsidera patrný. Pomáhalo ti o tom psát?

Mělo to paradoxní okolnosti. Přestože jsem si myslel, že žiju na okraji a Mňága a Žďorp nebyl ani mainstream, ani underground, a byť jsem byl jakýmsi profesionálním outsiderem, žil jsem si docela dobře. V kapele jsme si z toho dělali legraci. Drželi jsme se hesla: „Jestli nemáte peníze, prodejte své deprese,v my jsme to udělali. Prostě černý humor. Abych ale uklidnil čtenáře, ty peníze za to nebyly tak velké. Pomohlo mi to v tom, že jsem v textech mohl říkat něco sám za sebe. Byť to nebylo bůhvíjak pozitivní, napsal jsem to, jak jsem to cítil a jak jsem tomu rozuměl. Bylo to naprosto upřímné.

Příběhy tvých textů jsou z větší části odžité. Stalo se ti, že jsi po napsání a zveřejnění textu narazil na problém s někým, o kom ten text byl?

To ne. Spíš jsem narazil na to, že jsem si myslel, že jsem napsal strašně dobrý příběh a krásnou písničku, a ono to nikoho nezajímalo. Třeba na albu Takže dobrý je skladba S kufrem a se ženou. Strašně jsem se s ní patlal a byl jsem přesvědčen, že ohlasy na ni budou pozitivní. Nestalo se tak. Na koncertech jsme ji hráli jen asi desetkrát. Kdysi jsem také narazil s písničkou Otčenáš. Bylo to ještě v éře klasické pošty a tehdy mi v reakci na ni přišlo asi tři sta až čtyři sta dopisů, většinou od pobouřených katolíků. Ta písnička je nevinná, text je z mého hlediska výzvou k diskuzi nebo zamyšlení, ale oni se mě ptali, jak si můžu dovolit tvrdit, že otčenáš není. Bylo to dost úmorné, odpověděl jsem jen na deset procent dopisů.

V jedné vaší staré písničce Made in Valmez zpíváš „Zkouším se prokopat ven…“. Podařilo se ti to?

Do jisté míry ano. Po loňském vyprodaném koncertu v pražské Lucerně a desce, na nichž výkvět české hudební scény předělával naše písničky, nemůžu říct, že se to nepovedlo. Na začátku jsem ale nevěřil, že budu schopen dát dohromady kapelu. Bral jsem to jako vtip, nikdo z nás neuměl na nic hrát. Nikdy mě tehdy nenapadlo, že po třiceti letech budu profesionálním hudebníkem, a to po dvaceti letech příjemného života na volné noze, kdy de facto dělám výhradně to, co mě baví. To všechno je skvělé a má to ještě další rovinu: nekončí to. Pořád se zkouším prokopat ven. Připravujeme teď písničky na novou desku, která vyjde příští rok na podzim, a opět se jejich kvalitou a výpovědní hodnotou snažíme překonat všechny desky, které jsme dosud vydali. Dokonce to děláme víc vědomě, protože jsme se za léta existence naučili trochu hrát a máme víc zkušeností. Pořád se vlastně snažíme překonat naši první desku Made In Valmez z roku 1990. Obecně vzato je slogan „Zkouším se prokopat ven“ o tom, že každé ráno vstaneš a musíš si uvědomit, že nic nepřijde samo. Je to dřina, ale stojí za to na tom makat. A je to fajn.

Říkáš, že se vám zatím nepodařilo překonat debutovou desku Made In Valmez. Myslíš si, že kdybys vzal nejlepší písničky z doby po vydání debutu, takový výběr by ji překonal?

Minimálně by byl stejně dobrý. Debutové album bylo svým způsobem ryzí. Písničky jsme ve skupině Slepé střevo, která Mňáze předcházela, začali psát od dubna 1983. Made In Valmez vyšlo v roce 1990 čili jsme na jeho přípravu měli de fakto sedm let. Z tehdejší tvorby jsme pro ně v podstatě náhodně vybrali patnáct písniček. Byly mezi nimi i takové, které jsme nikdy nehráli živě, nejméně třetina. Vzniklo ucelené album, které má sílu od začátku do konce. Zaplaťpánbůh, že se nám to podařilo. Na dalších deskách jsou ale také některé velmi dobré písničky.

Měl jsi někdy období, kdy pro tebe kapela ztratila smysl?

V různých časech jsem takové pocity měl. Byly ale chvilkové a souvisely například s tím, že se měnilo obsazení kapely, někteří členové jí už nedávali tolik energie, případně jsem měl nějaké problémy já. Většinou to byla období, kdy někdo moc pil, nebo já moc hulil. Tehdy jsem pochyboval, anebo jsem spíš nevěděl, co bude dál.