A moc přesvědčivě nevyznívá ani další nápad z Kavčích hor, jak celkem rychle získat předlohy k televizním filmům: přepsat do současného českého prostředí úspěšné britské divadelní hry.

I když záměr je to pochopitelný a stejně tak pragmatické jsou předpoklady, které k rozhodnutí vedly. Dobrých komedií není v žádné televizi nikdy dost, vybrané kusy se s úspěchem uvádějí i v českých divadlech, takže na zdejšího diváka „fungují“, a pokud se zbaví příznaků původu, zbude obecně srozumitelná legrace a ČT získá kdykoli reprízovatelný titul.

Poslední předpoklad je ale dost diskutabilní a už dva odvysílané filmy ze čtyřdílného cyklu Komedií o manželství a sexu, které uvádí ČT 1 v neděli večer, ukázaly, že lepší by bylo přiznat dobu i Anglii, protože odstranit je úplně stejně nelze, a navíc české aktualizace mnohdy vyzněly přinejmenším zbytečně, když už ne směšně.

Nehledě na to, že humor, který působí na jevišti, se do televizního filmu nemusí přenášet právě snadno, čímž výhody „prověřeného, úspěšného textu“ odpadají.
Zatímco v tomto případě jsou záměry televizní dramaturgie pochopitelné, i když se s nimi nemusí zrovna souhlasit, porozumět důvodům, které vedly ČT k natočení pořadu o vaření Deník Dity P., je docela potíž.

Šestnáctidílný seriál vznikl podle loni vydané kuchařky novinářky Dity Pecháčkové, která několik let vedla časopis Apetit. Kniha jejích oblíbených receptů doplněná osobními vzpomínkami v jakýchsi „sloupcích o jídle a vaření“ se v režii Davida Ondříčka mění v seriál propojený osobním příběhem.

Začíná setkáním sourozenců u plného stolu s kyticí, která by mohla být od nápadníka, byl-li by nějaký… Navzdory účasti téměř celé rodiny míra stylizace a sebestylizace avizovanou autenticitu prakticky vylučuje, pokud tedy facebookové generace už dávno nezměnily její význam. Máme před sebou promyšlený, líbivý obchodní produkt, jehož ústřední postavou je kdosi jako česká Bridget Jonesová v kuchyni, která pod vznikající značkou Dita P. nabízí na internetu nejen kuchařky a zástěry, ale i vlastní „vyšívaný porcelán“.

Nic proti tomu, pokud to bude vysílat komerční televize. Ale proč mají do budování značky investovat koncesionáři? Dojem, že televize veřejnoprávní služby tady spíše posloužila a sama získala mnohem méně, je dost neodbytný.