Peníze na Dawntempo jsi získal přes server Hithit.cz, jehož prostřednictvím umělcům přispívají na nová alba fanoušci. Bylo to nutné?

Bylo, protože jsem neměl sponzora ani peníze. Dawntempo je dvojalbum, na první desce jsou písničky interpretované sólově, na druhé s kapelou. Než jsem získal peníze od fanoušků, nahrál jsem sólovou desku. Protože ale někteří tvrdí, že se jim mé skladby víc líbí s kapelou, chtěl jsem jim dát na výběr.

Neuměl jsem Kluse imitovat, ale při třídenním treku Šumavou jsem objevil způsob. Napadlo mě to po čtyřiceti kilometrech chůze

Chápu to tak, že sólová deska jsou v podstatě demoverze písniček a skupinová zní tak, jak si je představuju. Tu jsem si ale mohl dovolit nahrát až ve chvíli, kdy se podařilo dát dohromady peníze od fanoušků. Cílová částka byla dvě stě tisíc. Nahrání a výrobu celého dvojalba by ale nepokryla, takže bylo dobře, že se nakonec sešlo asi dvě stě osmdesát tisíc korun.

Jaký závazek k těm, kteří na album přispěli, ti vznikl?

Ti, kteří přispěli dvě stě korunami, dostali cédéčko a volný vstup na koncert. Kteří přispěli pětistovkou, k tomu měli navíc triko, a kdo dal tisícovku, dostal i vinyl. Dva lidi poslali patnáct tisíc. Ti u mě mají sólový koncert na místě, které si určí. Jeden z nich ho ale nechce, protože je to můj známý a peníze mi poslal proto, že má firmu. Druhý ho chce, ale ještě jsme se nedohodli, kde a kdy to bude.

Co dostal ten, kdo dal třeba pět tisíc?

V.I.P. párty v Xavilandu. A ta se povedla, protože jsem své ženě k pětatřicetinám pozval domů skupinu Buty. Měla ve šňůře jeden den volna a já se to dozvěděl jako první. Pozval jsem ji a ona zahrála vedle ve vesnici v kravíně. Moc se to povedlo, přišel na ni i jeden fanoušek, který album podpořil pěti tisíci korunami.

Co je Xaviland?

Náš barák. Udělali jsme tam terasy a až budeme dělat střechu, tak na ní bude nápis Xaviland.

Kde ten dům je?

Na Teplicku. Baví mě dělat si legraci z kultů osobností. Jeden můj kamarád mi nechal vyrobit mou bustu, mám ji doma na pianu. Teď ještě chybí ten Xaviland.

Hrál jsi už na nějakých neobvyklých místech?

Jsem čestným členem dobrovolných hasičů Horažďovické Lhoty a tam jsem hrál na střeše staré tatrovky 815. Dali mi na krk záchodové prkénko a já s ním odehrál asi dvě písničky.

Hrát na neobvyklých místech mě láká. Až se mi uzdraví noha, rád bych hrál v kostele svatého Linharta, který leží na ostrově v nádrži Nové Mlýny na Pálavě. Dostaneš se k němu jen tak, že jdeš asi kilometr vodou. Líbilo by se mi odehrát tam unplugged koncert pro lidi, kteří se tam přebrodí.

Co máš s nohou?

Jsem po operaci achilovky, takže jsem tím pádem skončil s fotbalem. Budu rád, když budu chodit, jezdit na kole a šlapat po kopcích. To mě baví. Můj nejbližší cíl je vyjít na Milešovku. Koukám na ni doma z okna.

Vznikají při tvých cestách po kopcích písničky?

Baví mě jen tak zevlovat, chodit pomalým tempem krajinou. Mám své oblíbené trasy, ale rád prozkoumávám nové. Posledních šest let jezdíme s rodinkou na Šumavu. Když jsme tam byli měsíc nebo dva, ušel jsem po horách třeba dvě stě kilometrů. A vznikly tam i nějaké písničky, třeba Pošumaví.

Zjistil jsem, že mi skládání nejlépe funguje za úplňku a ve dnech kolem. Cítím, že komunikuju s vesmírem a přichází múza. Je to fajn, protože jinak přichází čím dál tím méně a v četnosti příchodů ji nahrazuje alkohol. Pamatuju si, že jsem na Šumavě v tom čase jednou složil asi čtyři písničky za sebou.

Které?

Jedna byla odpad, druhá dětská, jmenovala se Ředitel versus ředitel, další Odešli spolu (Viktor a Leo). Tu jsem napsal Janu Burianovi na desku Muži jsou křehcí. Na Rádiu 1 vyhrála hitparádu roku. A čtvrtá písnička se jmenuje Pošumaví.

Ke skládání mě vlastně inspiruje jakýkoli rytmický pohyb – chůze, sekání dřeva, jízda na kole a podobně. Hlava odpočívá a chodí do ní nápady.

Přicházejí dříve texty, nebo hudba?

Texty. Když člověk napíše nejdřív text, nejsou v něm vycpávková slova. Text si pak udělá svůj rytmus a autor ho nemusí pasovat na muziku. Je to přirozenější. Psát text na hudbu mi nejde, a už vůbec ne pro někoho jiného.

Takže takové nabídky odmítáš?

Odmítám. Jak jsem řekl, nejde mi to a také nevěřím interpretům, kteří si nedovedou sami složit text. Respektive věřím málokomu. Výjimkou jsou třeba písničky Petra Nováka a také Kabátu. Poměrně dlouho jsem si myslel, že jejich texty píše Pepa Vojtek. On je ale píše Milan Špalek, ovšem tak, že je Vojtkovi věřím. Píše mu je naprosto na tělo.

Kráčíš ve svých textech vědomě k nějaké výpovědi?

To neřeším, přijde, co přijde. Mám rád černý humor, sarkasmus i vážné texty, ale myslím si, že nejlepší jsou takové, při kterých mě zamrazí. Může to být i vážná záležitost, ale nesmí v tom být patos nebo kýč. Balancování na hranici kýče je vždycky ošidné.

Album Dawntempo je ale celkem smutné…

Říkají to. Je takové bluesové až najazzlé, což je slyšet hlavně z desky, kterou jsem nahrál s kapelou. Šest až sedm písniček má ale pro mě vtipný text. Jsou navenek smutné, ale vtip v nich je, sarkasmus.

Živíš se pouze hudbou?

Už asi sedm let.

A jde to?

Jde to, jde to. Děkuju za optání. Občas mě zlobí pánbíček a občas není k mání…

Ještě jedna věc… Nazpíval jsi hlas Tomáše Kluse v písničce Playmate na desce Horkýže slíže St. Mary Huana Ganja?

Ano, byl jsem to já. Neuměl jsem ho imitovat, ale při třídenním treku Šumavou jsem objevil způsob, který je v té písničce. Napadlo mě to po čtyřiceti kilometrech chůze.