V ní nyní vzdal upřímnou poctu svým rodičům, legionáři a hudebnímu skladateli Vladimíru Třeštíkovi (1894–1982) a matce Libuši Sulanové-Třeštíkové (1905–2001).

S nadhledem komentátora zážitků svých předků, které okoření ironií a překvapivou poznámkou, prochází životem jejich, strýců, tet i prarodičů a vytváří zapomenutý obraz.

Koho však dnes rozechvějí vzpomínky odvedenců rakouské armády, bojujících během 1. světové války za císaře pána? Nakonec i prožitky našich ruských legionářů nepatří k nejpřipomínanějším.

Právě tyto zkušenosti formovaly jeho otce, později tajemníka Obce legionářské, který synovi svěřil svůj takřka manželský zážitek s Ruskou Zinajdou. Rozešli se nedlouho před jeho návratem lodí přes Vladivostok, Suez a Terst do Československé republiky. Maminka, absolventka francouzských studií v Dijonu, později středoškolská profesorka, po únoru učitelka základní školy, měla zkušenost s maďarským přítelem, malířem Marcim.

V případě Třeštíkových rodičů se sešly zralé osobnosti, podporující se po celý život. Zvláště v době nacistické okupace, kdy slovy jeho matky „všichni potřebovali oporu jeden od druhého, přátelství mělo velkou cenu“.

Místy je to bolestné čtení o lidech, pronásledovaných během několika režimů.

Nakonec hlavní je maminka, která ho vedla k zájmu a úctě k české literární tradici. Jí i otci postavil Třeštík pomník. A zároveň nabídl další střípek do mozaiky minulého století.