Uherskohradišťská přehlídka je už tradičně nesoutěžní, takže jediná ocenění jsou ta za přínos kinematografii – takzvané Výroční ceny Asociace českých filmových klubů.

Těch bylo letos uděleno šest. Laureáty se stali režiséři: srbský Goran Paskaljevič, polský Jerzy Hoffman a portugalský Pedro Costa, scénograf Allan Starski, zasloužilý klubista Jan Starý a filmař Vojtěch Jasný, který jediný si ocenění nepřevzal kvůli zdravotním problémům osobně. Zastoupila ho herečka z jeho letos zdigitalizovaného opusu Všichni dobří rodáci Drahomíra Hofmanová.

Ti, kdo přijeli, byli využiti maximálně. Nejenže je diváci mohli vidět a zpovídat před projekcemi jejich snímků a po nich, také vedli své workshopy a přednášky. Od Pedra Costy se tak publikum dozvědělo, jak tvrdě zasáhla finanční krize kapverdské imigranty v Lisabonu, jimž se jako filmař dlouhodobě věnuje, a Allan Starski popsal, čím se liší spolupráce s režiséry Andrzejem Wajdou (rád o věcech diskutuje), Romanem Polanským (je puntičkář) a Stevenem Spielbergem (nechá vám jako scénografovi téměř absolutní volnost).

České stopy

Na své si přišli i ctitelé české kinematografie. Mohli zhlédnout širokoúhlé černobílé snímky ze šedesátých let včetně sci-fi Ikarie XB 1 nebo Vláčilova Údolí včel. Promítaly se také filmy z připravované televizní série hraných úvah nad našimi dějinami České století, pod kterými jsou podepsáni Robert Sedláček a Pavel Kosatík.

Trávit čas bylo možné rovněž sledováním studentských snímků, z nichž řada naznačuje, že by to s českou kinematografií nemuselo být v budoucnu tak špatné. Příkladem je třeba skvělý krátký film Niny Mikeskové Tenkrát poprvé.

Možná nejdiskutovanější z českých stop byla předpremiéra nového filmu Zdeňka Tyce Jako nikdy s Petrou Špalkovou a Jiřím Schmitzerem v hlavních rolích. V osmdesátých letech se do Tyce vkládaly velké naděje, ale postupně se propadl do tuzemské šedi a svou novinkou, jež vznikla v koprodukci České televize (ČT), z ní nevybředl.

Příběh umírajícího malíře, o něhož se starají současná i bývalá milenka, se opírá sice o velmi dobrý scénář, ale zabíjí ho právě nenápaditá režie. Je otázka, zda by veřejnoprávní televize měla vedle zcela určitě záslužného Českého století zásadněji podporovat i průměrné filmaře typu Tyce.

Při uherskohradišťské projekci snímku Jako nikdy seděl shodou okolností v první řadě podstatně zajímavější filmař: Petr Marek, pedagog režie na FAMU, jejž nedávno vedení ČT odmítlo přijmout do jednoho svého seriálového projektu, „protože ho nikdo nezná“.

Druhé Vary?

Kdo navštívil páteční slavnostní zakončení LFŠ, nemohl si nevšimnout hned několika narážek na karlovarský festival, které budily dojem mindráku z jistě slavnějšího, lépe finančně zajištěného a víc než dvakrát více navštěvovaného podniku na západě Čech (v Hradišti se letos akreditovalo 5100 lidí). Zvlášť když se Radana Korená, ředitelka LFŠ, chlubila, že počet vstupů ČT z „filmovky“ je vyšší než počet vstupů z Varů.

Pokud to znamená, že se chce uherskohradišťská přehlídka po karlovarském vzoru vydat směrem k větší profesionalizaci, může to pro ni být jen dobře, protože zrovna v téhle oblasti má co dohánět.

Začíná to drobnými zmatky při vyřizování akreditací a končí neschopností načasovat české titulky, což už přímo negativně ovlivňuje divácký zážitek.

Na druhou stranu není těžké tuto ambici uchopit nesprávným způsobem a zničit to, co bylo doposud hlavními devízami „filmovky“: rodinnou atmosféru, bezbariérový přístup diváků k filmařům a program sestavovaný s důrazem na vzdělávací prvek.