Jak jste přišla k jazzu?

Jazz přišel za mnou. Stalo se to díky Emilu Viklickému a filmu Rytmus v patách, ve kterém jsem hrála jazzovou zpěvačku. Tehdy jsme se seznámili, psal k němu hudbu. Už při studiu na konzervatoři jsem zpívala jazzové skladby. Vždycky mě bavily. Emil mi pak jednou řekl, abych šla zpívat s jazzmany do programu Jazz na Hradě. Byla to ode mě velká troufalost, ale souhlasila jsem. Při tom vystoupení jsem pochopila, že jazz je svobodný. A umožnil mi například vyjet zpívat do Izraele, což bylo úžasné.

Proč od vás bylo zpívání v programu Jazz na Hradě troufalost?

Bylo mi osmnáct, takže jsem to moc neřešila. Postupem času jsem si ale uvědomila, jak velká drzost je jít zpívat s tak skvělými muzikanty, jaké jsem kolem sebe měla. Zjistila jsem ale, že jazzmani jsou svým způsobem pankáči. Moc nezkoušejí, před koncertem si řeknou, jaká je forma skladeb, a pak spolu komunikují až během vystoupení.

Mezi Viklickým a vámi je několikagenerační rozdíl. Jak to, že si tolik rozumíte?

Protože je pankáč. S filmem Rytmus v patách jsme jezdili po světě, měli jsme vystoupení v Americe, Kanadě, ve Francii. Nejdříve se promítl a pak následoval koncert písniček z něho. Byli jsme tam samí mladí lidé a on. Pařil s námi, byl zábavný a v noci sedal v hotelech ve foyer k pianu a hrál. Je to člověk, se kterým není těžké komunikovat.

Berenika Kohoutová je spokojená na hranici mezi zpíváním a herectvím.

Berenika Kohoutová je spokojená na hranici mezi zpíváním a herectvím.

FOTO: PRÁVO – Jan Handrejch

Na fotografii na obalu alba jste se téměř obnažila. Proč?

A proč ne?

Třeba proto, že jste nahrála jazzpopovou desku, na které jde o kvalitu skladeb.

Proč bych ale nemohla být na obalu vyfocená polonahá? Nemám s tím problém. Když na to přijde, budu na jazzovém koncertě klidně vystupovat v igelitu.

Co podle vás albu takový obal přinese?

Mým uměleckým záměrem bylo být takhle vyfocená. Neuvažovala jsem o tom, co to albu přinese. Ta fotka navíc vznikla omylem. Upravovala jsem se, zvedla jsem ruce, a fotograf Tomáš Třeštík udělal snímek. Potom mi poslal několik fotografií na výběr a já si nemohla pomoct, ale tahle se mi líbila nejvíc. Také bych chtěla přiblížit jazz mladým lidem, takže použití takové fotografie je na místě. Přitahuje pozornost.

Budete k desce natáčet videoklip?

Ano, ráda bych. Nevím ale ještě, k jaké písničce.

Asi byste ho mohla natočit v duchu toho obalu…

Přemýšlím o tom. Je mi dvaadvacet let a mám přirozené tendence být divoká. Nejsem a priori provokatérka, i když písničky Frnda nebo Děvka to svým názvem naznačují. Nebyl to ale prvoplánový záměr, já v sobě tu divokost a provokaci mám.

Bylo to tak i v době, kdy jste skladby Frnda a Děvka psala?

Frnda vznikla, když jsem chodila s jedním klukem a byli jsme součástí party, ve které bylo to slovo označení pro holku. A Děvka je písnička o děvce. Nemohla jsem ji pojmenovat jinak.

Letos v lednu jste napsala i nazpívala předvolební prezidentskou agitku Volím Karla. Byla jste za ni velmi kritizována. Natočila byste takovou písničku i dnes?

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. A já budu vždycky něco dělat, takže ničeho nelituju. Někdy může vzniknout horší písnička, jindy lepší. Za touhle si ale stojím. Spousta mých přátel mi řekla, že ti, kteří mě znají, ji přijmou. Myslím si ale, že vlna nenávisti, která přišla, souvisí s kauzami mé matky Ireny Obermannové. Když jsem umístila klip Volím Karla na Facebook, reakce byly v drtivé většině kladné. Pak vyšel v Reflexu článek o mé mámě, kterou tam asi nenávidí, a já ho na ten Facebook umístila také. V tu ránu se reakce lidí zásadně změnily. Někteří jsou prostě ovce, které jdou za názorem nějakých novinářů.

Co o vás vaši přátelé vědí a ostatní ne?

Znají můj specifický smysl pro humor. Vědí, že jsem drzá a spontánní. Písnička Volím Karla byla prostě agitka, a hotovo… Je mi strašně líto, že Schwarzenberg prezidentské volby nevyhrál. Jak je vidět, byla to chyba. Občas si tedy aspoň řeknu, že mám čisté svědomí. Každý totiž ví, že jsem volila Karla.

Jste víc herečka, nebo zpěvačka?

Poslední dobou mě baví představa, že bych byla víc zpěvačka. Je to daleko svobodnější, mohla bych si nabarvit vlasy narůžovo a dělat cokoli. Byla bych vytržená ze svých filmových a televizních rolí a lidé by mě znali jako Bereniku, která má svůj hudební projekt a občas se objeví v nějakém filmu nebo seriálu. Pravda je ale taková, že jsem spokojená s tím, jak to teď je. Jsem herečka i zpěvačka.