Čím je pro vás nové album výjimečné?

Když natáčíme album, dáváme do toho krev, pot a slzy. Je to důležité. Je to významná součást našich životů, vždyť jsme muzikanti. Osobně se hudbě věnuju od doby, kdy jsem byl kluk. Nejsnadnější je vyjádřit emoce skrz hudbu. Proto je pro mě důležité pokračovat v hudbě a vydávat další alba.

Naučili jste se při práci na nové desce něco nového?

Jasně. Když natáčíte album, je to trochu, jako kdyby se celá kapela sešla a psala společně deník. Lze se při tom naučit spoustu věcí o životě. A snad se posunujeme i v muzice, protože pro ni žijeme.

Novou desku jste v jednom rozhovoru popsal jako Ramba, který potká Anglického pacienta. Nebyly ale takové vaše desky vždy? Emoce kombinované s tvrdou muzikou?

Víceméně ano. Myslím, že tentokrát je rozdíl v tom, že emoce a tvrdý rock se potkávají v jeden moment. Dřív jsme udělali jednu líbivou písničku, za kterou následovala jedna, v níž jsme si dovolili přitvrdit. Byly tam oba ty extrémy, ale střídaly se, neodehrávaly se v jednom momentě jako nyní.

Album vychází tři roky po předešlém počinu Screamworks: Love in Theory And Practice. Ten rozestup byl delší, než pro vás dosud bývalo obvyklé, kvůli zranění vašeho bubeníka Gase Lipsticka. Co se mu stalo?

Měl problémy s rukama, v podstatě nemohl hrát. Nevěděli jsme, kdy bude úplně v pořádku, a tak jsme čekali. Osm měsíců nebylo jasné, jestli se bude moct k hraní vůbec vrátit. Byl to náročný čas, dost nás to ničilo. Aspoň jsme ale mezitím pracovali na písních a hned, jak to šlo, jsme začali nahrávat desku. Jsem rád, že jsme na Gase počkali a on teď hraje stejně dobře jako dřív. Natáčení a turné už mu nečiní sebemenší potíže.

Protože se lidem naše hudba obtížně zařazovala, vymysleli jsme si označení love metal

Nebýt toho, vydali byste album dříve?

Těžko říct, ale rozhodně by bylo jiné. Bylo to nešťastné období, ale dalo nám mnoho času na to album opravdu pečlivě propracovat. Ve výsledku mu to hodně pomohlo.

Hodně kritiků dokonce píše o vašem nejsilnějším albu. Jaký je to pocit, když se to píše o osmém albu?

No, je to svým způsobem děsivé, protože jsme na scéně už dlouho. Ale cítím hrdost. Jsem pyšný, že jsme stále spolu a tvoříme.

V roce 2003 vyšlo vaše album Love Metal, podle kterého jste pojmenovali i svou hudbu. Stále si za tím termínem stojíte?

My jsme naší hudbě říkali love metal už dlouho před tím, než to album vyšlo. Začalo to jako vtip. Protože se lidem naše hudba obtížně zařazovala, vymysleli jsme tohle. A abych pravdu řekl, myslím, že to bylo dost trefné a že to dodnes sedí. Snažíme se do rock’n’rollu přimíchat ne úplně rock’n’rollové prvky.

Tím myslíte texty?

Nejen. Jde o emoci. Je v textech, ale i v melodii, v celkovém vyznění. Není agresivní, možná jen místy. Jsou tam špinavé momenty, ale celkově by měla vyvolat pocit krásy.

Předešlé album Screamworks: Love in Theory & Practice inspirovaly vaše vztahy. Co bylo hlavní inspirací pro novou desku?

Také vztahy a život obecně. Nejde nám v textech o jednotlivé lidi nebo situace. Inspirací může být cokoli, co mé oko spatří od chvíle, kdy se probudím. V mých textech je i kombinace knih, které jsem četl, filmů, které jsem viděl, a lidí, které jsem potkal. Většinou mě víc zaujmou dramatičtější aspekty věci.

Jste kapela, jejíž plakáty vysívají na zdech dívčích pokojíčků. Měl jste také zeď s plakáty?

Ne jednu. Mé zdi byly celé pokryté plakáty. Byli tam Kiss, Iron Maiden a další kapely, které jsem měl rád v osmdesátých letech, kdy jsem bydlel u rodičů. A i dnes mám nějaké plakáty na zdi pověšené, pořád jsem duší fanoušek. Třeba Iggy Pop je na mé zdi stále. Ale nechal jsem si i nějaké staré plakáty z osmdesátek. Třeba Billyho Idola.

V říjnu přijedete na koncert do České republiky. V minulosti jste u nás už vystupovali. Utkvělo vám něco v paměti?

Bohužel ne. Nemíváme na turné moc času, abychom si města, ve kterých koncertujeme, prohlédli. Někam přijedeme, přichystáme koncert, odehrajeme ho, vyspíme se a jedeme dál.