Článek
Fanoušci si připravili blahopřání ve formě cedulí s nápisem Happy B-day, Martin a při skladbě Higher Love, v níž se jinak klávesista a kytarista Gore představil i jako hlavní zpěvák, zaplnili gratulací celé hlediště. Dojemný okamžik naštěstí netrval příliš dlouho a hrozící záchvaty patosu záhy skupina spláchla energickou kanonádou ostrých syntezátorových basů a dunivé rytmiky.
Zpěvák Dave Gahan působil odpočatě a při chuti. Tam, kde strojové rytmy a elektronické zvuky vytvářejí val mrtvé hmoty, přichází on se svým živočišným projevem a strhává publikum, aniž by přitom ztrácel cokoliv z puncu britského gentlemana. Překvapil i relativně jistou intonací, což naživo obvykle nebývá jeho nejsilnější deviza. Platilo to i pro náročné party ve skladbě Should Be Higher z posledního alba Delta Machine, kde se v refrénu dost odvážně vydává mimo svůj bezpečný barytonový rozsah. V závěru pak okouzloval i čistým falzetem v křehké úpravě skladby Halo.
Jeho kolega Gore, přestože sólově zpívá jen hrstku písní a jinak se věnuje vokálům, je ovšem co do techniky úplně jiná liga. Dokázal to hlavně v závěru skladby Home v klavírním provedení, kdy nechal rozeznít svůj tenor v přetaženém, snad čtvrtminutovém tónu, za takovou frajeřinku ho depešácký kotel odměnil ovacemi.
Rockový feeling
Výběrem skladeb šli DM na jistotu, zahráli půlku posledního alba a k tomu tradičně přidali jakési best of. Z ranější tvorby by bývala potěšila Black Celebration, pokud by ji kapela celou nehrála nesmyslně v polovičním, zatěžkaném tempu, člověk pořád čeká, že se to rozjede, a ono nerozjede. Hned v úvodu zazněla i hymnická Walking In My Shoes, která ovšem už tradičně trpí nedostatkem disciplinovanosti bubeníka Christiana Eignera, jenž má neustále potřebu předvádět, že má dva kopáky, spoustu kotlů a rychlé ruce. Ono to v rockovějších závarech typu A Question of Time nebo I Feel You funguje skvěle, ale v melancholičtěji laděných skladbách to zní, jako když do obchodu se zeleninou přivezou brambory. Škoda.
Martin Gore (vlevo) a Dave Gahan ze skupiny Depeche Mode. V pozadí klávesák Peter Gordeno
Jinak je ale pro klasiky elektronické hudby, jakými DM jsou, možnost zcela živého hraní na pódiu výhodou. Projevilo se to například v legrácce na začátku skladby Personal Jesus, kterou kapela odstartovala ve volném tempu s ryzím bluesovým cítěním. Hodně písní také končí klasickým bigbítovým rambajsem a finálním zápichem. Nejistota, zda je člověk na koncertě Depeche Mode, nebo AC/DC, je zábavně bizarní. Na kapele byla ale především znát radost z hudby, která vzniká na místě bezprostřední hrou, ne jen spouštěním předem pečlivě připravených základů.
Velkým minusem bylo, že se delší část koncertu odehrála za denního světla, ale kapela to vynahradí už v únoru, kdy se do Prahy vrátí a zahraje v O2 Aréně. Tam jistě i lépe vynikne vkusná zadní projekce, která si často pohrává s motivem různě poskládaných trojúhelníků symbolizujících písmena D a M. Pokud tam Depešáci dorazí v takové formě, v jaké odehráli úterní koncert v Edenu, nezbývá než se těšit.