Baron, dítě prominentního komunisty, který se stal prototypem těch, kteří Havlovými slovy připravili mafiánský kapitalismus, nápadně připomíná postavu Josefa z vašeho románu Na okraj zmizelého, který jste začal psát, když jste odešel do exilu. Nepronásleduje vás stále jedna postava?

Myslím, že ne. Josef, hlavní hrdina románu Na okraji zmizelého, vyrůstá na rozdíl od Barona na okraji společnosti poté, co jeho rodiče semele stalinismus v padesátých letech. Snaží se neúspěšně do společnosti zařadit, nakonec v době normalizace emigruje do New Yorku, kde záhadně zmizí. Baron je naopak synkem z nomenklaturní rodiny, který bez problémů přejde z jednoho režimu do druhého. Alex z románu Tři tváře anděla také emigruje, přičemž se z něj stane intelektuální celebrita, která si dlouho neuvědomuje svoji prázdnotu…

Přesto všechny cosi spojuje…

Je to katarze, kterou vyvolá nějaká mimořádná událost. U Josefa ji spustí smrt manželky, u Alexe nález dopisu jeho dědečka a deníku matky, u Barona nevysvětlitelný zážitek na omšelém nádraží. Všichni musejí radikálně přehodnotit dosavadní život.

Ve všech případech mě fascinovala otázka, zda se člověk, ať už je synkem z nomenklaturní rodiny a v novém režimu šíbrem nebo intelektuální celebritou mediálního provozu nebo naopak společenským vyděděncem, může radikálně změnit a přitom pochopit, že za kulisami světa, v němž doposud žil, může být nějaký další, možná takříkajíc nadpřirozený.

Román Na okraj zmizelého jste psal v exilu od roku 1982 po dvě léta, než jste se ho po desetiletích rozhodl dokončit. Jaké bylo vracet se k textu zapomenutému?

Byl to zvláštní pocit. Text nebyl jen zapomenutý, ale já měl dlouho za to, že je ztracený. Napsal jsem čtyři sta stran rukopisu, na českém psacím stroji, v jedné kopii, který jsem někam založil s tím, že se k němu vrátím. Objevil se po více než dvaceti letech, když jsem se vrátil z exilu do Prahy a našel ho v krabici, kam jsem si v New Yorku schovával zajímavé výstřižky.

Zatímco ztrátu románu jsem chápal jako znamení, že se mám možná věnovat něčemu jinému, třeba politologii, jeho šokující znovuobjevení po tak dlouhé době a na jiném kontinentu se mi zase jevilo jako pokyn, abych se k psaní prózy vrátil. Ptal jsem se samozřejmě, zda román přepracovat, ale pak jsem usoudil, že si už svým osudem říká o to, aby byl vydán v původní podobě.

Současná novela je příběhem dvou mužů, jednoho z okraje společnosti konzumu a druhého kmotra, podle dnešní hantýrky. Neobával jste se, že může působit schematicky?

Obával, ale i tak se mi jeví jako fascinující kontrast mezi nově úspěšnými lidmi, kteří se k bohatství po roce 1989 dostali bůhví jak, a lidmi, kteří svobodu chápou odpovědněji, řekněme duchovněji. Chtěl jsem ukázat nejen ten kontrast, ale také to, že smysl lidské existence nelze odvozovat jen od materiálního úspěchu. Navíc Baron je kariérista bez vývoje, ale jen do okamžiku, než je konfrontován s mimořádnou událostí.

Jaké jsou vaše literární lásky?

Jsem samozřejmě hodně ovlivněn americkou literaturou, ať už je to Saul Bellow, Philip Roth, William Styron, Bernard Malamud, Paul Auster. Všichni jsou mi blízcí. Velmi rád mám Kanaďana Robertsona Daviese, který ve svých románech pracoval s dimenzemi reálna a nadpřirozena. Z evropských autorů se rád vracím k Josefu Rothovi, Thomasi Bernhardovi nebo Peru Lägerquistovi. Mám rád velké ruské spisovatele, z těch současných především Vladimíra Sorokina.

Často jsem si představoval, že v situaci, kterou nastoluje Ray Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita, kdy se musíte naučit nazpaměť knihu, aby byla i po spálení zachována pro budoucnost, stal bych se Kouzelným vrchem od Thomase Manna.

Z autorů, kteří jsou u nás neznámí, obdivuji Gregora von Rezzoriho, zejména jeho román v pěti povídkách Memoáry antisemity. Z české prózy jsou mi blízcí filozofující autoři příběhů – Kundera, Lustig nebo Klíma. Přiznám se, že nemám příliš rád českou literární postmodernu, jejíž autoři se točí na malé ploše, pitvají často triviální zážitky a utápějí se ve hře s jazykem. Myslím, že po geniálním Hrabalovi se toho v tomhle žánru už nedá moc přidat.

Motiv pádu do propasti využili už mnozí tvůrci, třeba Thomas Mann ve Smrti v Benátkách nebo Lustig v Propasti. Neříkal jste si, že vám to někdo vyčte?

Určitě mi to někdo vyčte, ale rekapitulace v pozici krajní situace, kdy víte, že jste na konci, a nemáte dost času si dosavadní život přikrašlovat nebo se zabývat podružnostmi, je autorsky velmi silný motiv, navíc je v závislosti na příběhu, který se skrze něj vypráví, pokaždé jiný. Naposledy jsem se s ním setkal v románu Orhana Pamuka Jmenuji se červená, který vypráví zavražděný muž, slavný iluminátor, jehož tělo bylo pohozeno na dno studny. V mém románu ten pád na dno není jen krajní situací, ale také pomyslným návratem do lůna, z něhož lze zahlédnout věčnost.

Máte po vydání nové knihy myšlenku na další?

Přiznám se, že ji mám v hlavě už docela rozepsanou. Jako člověk, který má smysl pro humor a zároveň obdivuje ty, kdo dokážou psát vážnou literaturu s použitím humoru, jsem si řekl, že bych mohl napsat knihu, v níž to nejvážnější k nám promlouvá skrze absurditu a humor. Je to koneckonců významná středoevropská tradice, tak proč to nezkusit?