Autora lákají především sochařské problémy, jakými jsou hladká a drsná struktura povrchu objektů, prostorové vztahy tvarů, konstrukce i expresivní modelace. Proces vzniku začíná vždy promyšleně a racionálně. Na počátku je zpravidla kresba a pak přesná sochařská forma v materiálu, do kterého lze vlít rozžhavené sklo.

Při práci v samotné sklárně však Werner manipuluje s náhodou, která jakoby dotváří jeho fantazii. Objekty mají podobu předmětů nebo figur, někdy se více a jindy méně přichylují k abstrakci.

Světelné efekty na skle

Autor ukazuje sklo jako nádherný materiál, jehož průzračnost dokáže vykouzlit efekty, které jsou nevšední a proměnné. Na nich mu velmi záleží. Různá intenzita světla dokáže esteticky i emocionálně změnit působnost celku díla, s čímž cíleně počítá. Přidáním skleněné suroviny se mění škála barev, od průsvitných po sytě temné, ale také průhlednost sochařského objektu.

Werner si našel jednoduchou a snadno realizovatelnou technologii. „Nemám moc peněz a sklárny jsou dnes pro výtvarníky nesmírně drahé, takže musím volit jednodušší a nekomplikované prostředky pro realizaci. Ale naučil jsem se, jak se dá docílit mnoha zajímavých a nečekaných efektů, aniž by člověk slevil z tvůrčích záměrů,“ tvrdí.

Výstava v Brně na Špilberku je ohlédnutím za celou jeho životní tvorbou. Je to vlastně bilance k sedmdesátinám, které oslavil v minulém roce v dubnu.

Werner po léta působil jako pedagog v Kamenickém Šenově a v Novém Boru, kde vychoval řadu uměleckých sklářských výtvarníků, v letech 1997–2005 byl dokonce ředitelem sklářské školy v Kamenickém Šenově. A jeho skleněnými plastikami se chlubí sběratelé od Německa až po USA. Škoda jen, že výstava nemá větší katalog.

Hodnocení 85 %