Před pár dny, 25. června, jste měla v Londýně svůj první samostatný koncert. Jaké to bylo?

Skvělé. Publikum bylo moc fajn. Už jsem na tom místě hrála dřív, ale to bylo na festivalu. Bylo tam dost lidí, užili jsme si to, byla to zábava. Netuším, kolik přesně tam bylo lidí, nikdy se na to neptám, protože mě to pak děsí. Když někdo přijde a řekne mi to, tak z toho vyšiluju. Ale bylo plno, což bylo fajn.

Jak jste se dostala k hudbě?

Když mi bylo asi deset, tak jsem potkala jednoho chlápka, který mě vzal takříkajíc na palubu. Naučil mě psát písničky a tak podobně. Pomohl mi vyvinout se jako umělkyni.

Kdo to byl?

Jeden místní producent. Jmenuje se Danny.

Kdo kromě něj vás podporoval v tom, abyste se stala hudebnicí?

Hlavně já. Když jsem byla malá, tak jsem se rozhodla, že to chci dělat, a začala jsem na tom pracovat. Mám štěstí, že jsem jako dítě měla hodně energie na to, abych se na tuhle cestu vydala, protože teď jsem hrozně líná. Ale tehdy jsem se k tomu dokázala odhodlat.

Co vy a škola?

Nic, ze školy jsem odešla, když jsem podepsala nahrávací smlouvu s vydavatelstvím Columbia. Nemám školu ráda, takže jakmile jsem dostala smlouvu, neměla jsem žádný důvod v ní zůstávat. Skončila jsem s ní, když mi bylo šestnáct.

Vždycky jsem si říkala, že to do osmnácti vydržím, ale když jsem měla práci, řekla jsem si, že už v tom pokračovat nebudu. Teď dělám jenom hudbu.

Jak jste se dostala na Rock for People?

Nemám tušení, manažer mi poslal zprávu: ‚Mimochodem, jedeš hrát do Prahy‘, a já si řekla jasně, proč ne?

Je vám osmnáct let. Stává se vám, že vás lidé podceňují kvůli vašemu mládí?

Někdy se mě snaží manipulovat do nějakých věcí bez ohledu na to, jestli je já sama chci. Myslí si, že tomu nerozumím tolik jako starší kolegové. Ale mám štěstí, mám kolem sebe skvělý tým, a když něčemu opravdu nerozumím, tak mi to vysvětlí.

Mám kolem sebe výtečné lidi a málokdy se s nimi nepohodnu. Když řeknu, že něco opravdu nechci, poslechnou mě. Je to v pohodě.