Jedná se o nezvyklé biografické představení, ve kterém používá všechny možné výrazové prostředky, taneční, herecké i pantomimické, vládne neuvěřitelnou taneční technikou a drobnokresbou gest prstů, rukou a paží.

Tentokrát je méně ryze technický než v jiných svých sólových představeních a ani nepoužívá tolik prvků tance kathak, kterým se dlouze zabýval.

Podrobně líčí svůj vztah k otci a k Bangladéši, zemi, v níž má kořeny. Během představení komunikuje s imaginárním chlapcem, neviditelným partnerem. Je vlastně obrazem otce a syna, výjevem z dětských vzpomínek. Posléze se partner mění na plátně v animovanou figurku.

Jakési hledání cesty domů nebo z domovského Bangladéše pryč znázorňuje až pohádkově kreslená animovaná filmová část. Jde i o politické téma, kdy otec bojoval za samostatnou a svobodnější zemi.

Psychoterapeutický proces

Vrcholem příběhu je použití nádherné monumentální scény. Z provaziště sjíždí nespočitatelné množství lamel, bílých opon, z lehkého syntetického materiálu, které jsou prosvěcovány, i jsou promítacím prostorem, kudy mizí opět animovaná figurka a promění se pak v Khanovo hlavou dolů zavěšené tělo.

Akramu Khanovi slouží toto představení s největší pravděpodobností jako dlouhý psychoterapeutický proces i jako hluboké a velmi intimní sdělení a zpověď.