Článek
Co vám dělá radost?
Víte, od svých patnácti let jsem měl kapelu, takže pro mě je nejlepší ta část dne, kdy jsem na pódiu. Miluju koncertování. To, že jsem právě na turné s Marilynem Mansonem, mě činí šťastným. Připravili jsme spolu opravdu vzrušující show.
Svou image jste si vybral, protože jste chtěl být na hudební scéně zlým hochem?
Ano, chtěl jsem být za zlosyna. V době, když jsem začínal, měla hudební scéna tisíce hrdinů a žádného zloducha. V žádném filmu nebo divadelní hře ale nesmí zloduch chybět. Tak jsem ho udělal z Alice. Bylo to koncem šedesátých let, tehdy to byla možnost, kam se s tím dramaticky vydat.
Když jsme měli dobrou hudbu, která celý koncert zaštítila, mohli jsme si na pódiu dovolit téměř cokoli. Většinu času jsme samozřejmě věnovali muzice. Divadelní složku jsme odbývali rychle, vznikala jednoduše. Nápady přicházely velice snadno. Později přišli Kiss, Rob Zombie, Slipknot a Manson a já měl pocit, že jsem v jejich podobě stvořil svůj vlastní gang zloduchů. Jsem na to pyšný, protože zloduši jsou vždy nejvtipnější.
Ale v soukromém životě jste prý pravý opak svého uměleckého alter ega.
No jo, vždy jsem byl to nejhodnější dítě, nezlobil jsem. Ale vtipný jsem, myslím, celkem dost. Když jsem vytvořil postavu Alice Cooper, byl to můj pravý opak. Je to větší zábava.
Zlomil jsem si šest žeber a různé další kosti, mám na hlavě asi dvacet osm stehů, omylem jsem se probodl… Má show je hodně fyzická
Nikdy vás ta image neomrzela?
Ne, nikdy. Vždy měla velký úspěch a já se navíc nechtěl v očích lidí zařadit jako třeba Bon Jovi nebo Paul McCartney. Víc mě bral Jim Morisson. I když jsem většinu života měl v soukromí blíž k Bon Jovimu…
Představa, že byste se najednou na pódiu objevil s image a úsměvem Jona Bon Joviho, je docela legrační.
Že jo, vždyť to říkám! A to přitom Jona dobře znám, jsme přátelé. Znám i Paula McCartneyho. Jsou to skvělí a milí kluci, kteří se tak i prezentují. Já jsem také milý kluk, ale baví mě vystupovat jako padouch.
Při svých koncertech jste měl na pódiu spoustu rekvizit, od gilotiny až po dětské panenky. Kterou máte nejraději?
Jsou dvě nebo tři, bez kterých by to nebyl náš koncert. Každopádně je to had. Ten lidi vždy fascinoval. Gilotinu bychom také nikdy nevynechali, je to nedílná součást představení. A ještě make-up.
My ho používali dávno před Kiss nebo kýmkoli jiným, k Alici Cooperovi patří. Tyhle tři věci jsou nezbytné, tvoří esenci naší atmosféry.
Stalo se vám při práci s těmi rekvizitami a vašich hororových show někdy něco nepříjemného, došlo k nějakému úrazu?
Rozhodně ano. Zlomil jsem si šest žeber a různé další kosti, mám na hlavě asi dvacet osm stehů, omylem jsem se probodl. Moje show je hodně fyzická a na pódiu občas může dojít k nehodě. Ale nikdy to nebolí, máte totiž tak zvednutý adrenalin, že to ani necítíte. Díky publiku a tomu, že jste zabraný do vystoupení, si to uvědomíte až po koncertu.
Dobře, že na to vzpomínáte se smíchem. Vždy jste koncert dokončil?
Pokaždé. Show must go on.
V několika filmech jste hrál sám sebe, respektive Alice Coopera. Jaký je to pocit?
Lepší je hrát někoho jiného. Jako třeba Eddieho otce v Noční můře z Elm Street. Nebo jsem jednou hrál barmana, který byl ve skutečnosti nejstarší a nejhorší upír ze všech. To mě baví víc, je to méně očekávatelné.
Jaká doba vaší kariéry pro vás byla nejkrásnější?
Hodně se to měnilo. V šedesátých letech jsem se všechno učil, v sedmdesátých jsme prorazili a zažili úspěch. V osmdesátých a devadesátých letech to pokračovalo úžasným způsobem dál.
Na současnosti se mi líbí, že jsem snad v lepší fyzické formě než kdy předtím. Je to díky tomu, že už nekouřím a alkohol jsem měl naposled před třiceti lety. Zvládnu teď delší koncert, než když mi bylo čtyřicet. A s větším nasazením. Ale v sedmdesátých letech to bylo asi nejvíc vzrušující. Tehdy jsme se objevili a všichni z nás byli v šoku.