Přehlídku takzvaného artového designu, vznikajícího v malých sběratelských sériích a znamenajícího design s přesahem do volného umění, pořádají organizátoři Designbloku a majitelé Galerie Křehký Jana Zielinski a Jiří Macek. Záměrem je ukázat ve zcela tradičních prostorách barokního sídla Dietrichsteinů zcela netradiční pojetí krásy a funkčnosti.

A když to má estetiku, tak to je navrch
Boda Horák, designér

V komnatách se letos zabydlelo devět expozic překypujících příběhy a symboly. Galerie Křehký tentokrát mimo jiné vyzvala autory, aby popřemýšleli nad pojmem biedermeier.

„Z tohoto stylu devatenáctého století jsme si vzali to, co nás na něm baví, což není jen formální tvarosloví, ale i salónní život a život v rodině,“ vysvětluje Jana Zielinski a ukazuje na dekorativně potištěný nábytek od Míši Tomiškové a Michala Bačáka, na němž trůní třeba sněhová váza Maxima Velčovského nebo „patchworkový“ porcelán od Viky Mitričenkové.

Jako by běloruská designérka vzala ten nejfajnovější porcelán a s přiznanou historií jej groteskně posunula směrem k ironii našeho století. Cukřenka, kterou můžete uchopit za opici, je roztomile rozverná stejně jako splácnutá konvice na čaj.

Studio Qubus Maxima Velčovského o pár místností dále ukázalo jinou hru se současnou keramikou. Černou Sbírku vášní od Rudolfa Rusňáka inspirovanou biblickými příběhy a Vyvřeliny od Jakuba Berdycha. „Jsou z taveného čediče, modely jsou z montážní pěny a polystyrenu. Říkám tomu vyvřeliny nebo fosilie,“ popisuje Berdych, který loni v Mikulově ukázal, jak si lze pohrát se starými broušenými vázami po babičce.

Lavici zdobí rosa

Někdejší člen legendárního uskupení Atika Boda Horák se drátěnou lavicí Season vrací ve vzpomínkách k rozjímání v přírodě. Jeho strukturální rukopis je nezaměnitelný. „Tahle věc je unikát a patří do zahrady. Mám rád, že je transparentní a působí jako socha,“ tvrdí.

Lavici zdobí jako koruna skleněná kapka rosy. Boda Horák říká, že posláním designu je sloužit, aby produkt fungoval v uživatelském slova smyslu.

„A když to má estetiku, tak to je navrch,“ dodává s tím, že současná scéna prochází další etapou, kterou ovlivňují média a trh.

Osobitě se k „obyčejné“ vaně postavil Ivan Jelínek, jehož keramika a porcelán mají zastoupení v New Yorku nebo Londýně. Vany jsou podle něj vlastně mísy. A křehké trojvrstvé lampy vymysleli tvůrci ze studia Olgoj Chorchoj, když zkombinovali sklo a litinu a vytvořili tím nejen objekt připomínající „bábovník“, ale i chytře variabilní svítidla.

Slovenským zástupcem byl sklářský designér Patrik Illo. Vedle černých váz, skoro uměleckých objektů z foukaného skla, vystavil starší kolekci skleniček, které odlišuje od jiných zvláštní, ručně dělaný vnitřní předěl.

Právě Illova instalace podobně jako třeba tvorba autorské dvojice z Eindhovenu, Daphny Isaacsové a Laurense Mandersa – jejichž filozofie tkví v téměř malířské cestě od jednoduché formy kruhu k funkčnímu stolku nebo židli, dobře ilustruje, jak je těžké přesně oddělovat design od umění a jak nečekaně do sebe mohou tyto dva světy prorůstat s vědomím, že funkčnost nemusí trpět estetikou a naopak.

Výběr z expozic festivalu Křehký Mikulov poputuje ještě do Londýna a Vídně, na podzim se představí na pražském Designbloku.