Van Gogh strávil konec života zčásti dobrovolně v ústavu pro choromyslné, stíhán záchvaty, o jejichž původu se lékaři dodnes dohadují. Massiniho hra ho ale neukazuje jako šílence, ale jako silnou individualitu, jež se právě pobytem v bílých ústavních zdech propadá do ztráty sebe sama.

Tam, kde sleduje toto téma, má hra i inscenace silné momenty, zejména díky hereckému umění Karla Dobrého. Jeho Vincent je dokonale propracovanou studií člověka uštvaného běsy zevnitř i zvnějšku.

Neustálé napětí v přepečlivě artikulovaných větách i v hubeném těle, stupňované až do bodu, kdy propukne v prudkou smršť potlačované energie, střídá obraz člověka schouleného do klubíčka jako zmuchlaný hadr. Permanentní potlačování nevybité energie ústící do zoufalé apatie.

Bohužel zhruba od poloviny se text mění v ilustraci vývoje metod psychiatrie. Nejprve s příchodem psychotického doktora Vernona Lazara v mrazivě laskavém podání Filipa Rajmonta připomene Přelet nad kukaččím hnízdem, poté sklouzne v praktickou demonstraci účinků hypnózy.

Ani tak výborný herec jako František Němec nemůže z postavy doktora Peyrona vykřesat aspoň trochu dramatické uvěřitelnosti. Nicméně precizní výkon Karla Dobrého v postavě Vincenta a Davida Matáska coby jeho rozpačitého bratra Thea je postačitelným důvodem, proč si inscenaci režisérky Lucie Bělohradské nenechat ujít.

Celkové hodnocení: 70 %