Článek
Koncert rozhodně nebyl jen vzpomínkou na doby, kdy kapela se svým hutnými riffy, valivým rytmem a nabuzenými kytarami vracela rocku původní syrovost, i když většina čekala na první singl Touch Me, I´m Sick, jehož refrén si se zpěvákem Markem Armem zakřičel i jeden z diváků, který skočil na pódium. Kapela zahrála polovinu písní z nového alba Vanishing Point. Také jimi vystoupení zahájila bez obav, že by publikum nechaly chladnými.
Sliping Away a I Like It Small ukázaly, že soubor se nezpronevěřil svému pojetí, stále staví na úderných riffech zkreslené doprovodné kytary a důrazném rytmu, ale nechybí ani výrazné melodie sólové kytary. Zřetelně bylo vidět, že kapela se hlásí k odkazu The Stooges Iggyho Popa. Nabídla přesně stejný hutný materiál, kterému se nejlépe daří v zaplněných podzemních klubech.
Paralela se Stooges je však výraznější, protože ani Mudhoney se nedržely jen osvědčeného pojetí hutných písní páchnoucích potem, jaké hráli těsně před nimi i americké kapely spjaté s punkem, jako byli Black Flag. V hudebně nejzajímavějších okamžicích ukázali, že mají mnohem širší záběr, dokázali na chvíli přejít do až jazzově uvolněného rytmu nebo vytvořit lehounkou pulsující plochu, která vytvořila dobrý kontrast pro riffy. Podobných výletů však nebylo mnoho a nebyly dlouhé na to, aby se vytratila přímočará energie souboru, která nezmizela ani ve chvíli, kdy měla kapela na pódiu problémy, anebo před přídavkem nadlouho odešla do zákulisí.
Přes pár výpadků působila kapela jistě, takže nemusela sázet jen na průlomové rané písně, kterých zase tolik nehrála - kromě Touch Me, I´m Sick zahrála ještě No One Has a Sweet Young Thing.