Jaké máte ohlasy na své vystoupení?

Češi jsou báječné publikum. Lukášovo představení je rozesměje, takže já je mám k besedě připravené s úsměvy na rtech.

Jak Francouzi, tak Američané jsou idealisté, ale naprosto odlišní

Pozoruji, že jejich humor je hodně podobný britskému. Češi se snaží najít humornou stránku života i ve stinných situacích. Právě proto miluju Haškova Švejka, který je mým oblíbeným hrdinou.

První knihu Merde! Rok v Paříži jste napsal po deseti letech pobytu v tomto městě. Co bylo definitivním podnětem k jejímu vzniku?

Četl jsem knížku Rok v Provenci, idylický popis slunného pobřeží Francie. Prvním slovem byl leden, a já si uvědomil, že rok ve Francii začíná prvním týdnem v září. Leden, to je tak prostředek roku vhodný k pobytu na horách. Takže jsem se rozhodl napsat knihu o reálné zemi. Ve Francii jsou mé knihy tak populární, protože čtenáři říkají: Ano, jsou o nás.

Původně jste vydal dvě stě výtisků, teď jde o světový hit. Jak se to stalo?

Vydavatel říkal, že lidé nechtějí číst o skutečné Paříži. Já namítal, že se mýlí a že vydám první náklad sám. Obcházel jsem knihkupce a dva měsíce se nedařilo. Pak jsem prodal devět výtisků, na čtení přišlo čtyřicet lidí a hned si začali povídat o knize nějakého pana Clarka.

Jaký druh humoru je vám bližší? Slovní, nebo spíš situační? Připomínáte třeba, že špatně vyslovená fráze o poděkování může znamenat pochvalu ženských boků…

Studoval jsem jazyky, takže si rád hraju se slovy. Ale miluju rovněž různé vtipné situace, které se samy nabízejí. Třeba Britové a Francouzi ve stejné situaci učiní pravý opak. To využívám v knihách jako zdroj humoru.

A čím vás nalákala Amerika? Napsal jste o ní ve třetí knize Celkem jde o Merde.

To byl nápad mého amerického nakladatele. Říkal, že knihy o zemi jsou tam buď velmi idylické, třeba o kráse silnice číslo 66, o Las Vegas, nebo zase nadmíru kritické, například zcela odmítající George Bushe a válku v Iráku. Neexistuje nic mezi tím, nic s jemným humorem mezi extrémy. Mé knihy neponižují Brity, Francouze ani Američany, ale všímám si veselých situací, které vycházejí z nejrůznějších nedorozumění.

A co jste zjistil? V čem jsou lidé stejní a v čem rozdílní?

Jak Francouzi, tak Američané jsou idealisté, ale naprosto odlišní. Francouz si představuje, že si v jedenadvaceti najde práci, v padesáti s ní skončí, a pak bude žít v rodinném domečku na venkově. Američané by chtěli v jedenadvaceti nějakým originálním nápadem vydělat nejlépe milión, spíš miliardu, a potom si užívat. Oba národy mám rád, každý však z jiného důvodu.

Co si myslíte o možnostech multikulturalismu?

Propojování kultur je realita. Třeba v celé Evropě najdete britské Tesco. To je ale na povrchu. Kultury samy o sobě se moc nemění, jejich jádro zůstává stejné. Jistěže jsou Britové ovlivňováni francouzskou kulturou, ale jsou to stále Britové.

Nemáte ctižádost změnit téma nebo žánr? Na co se vůbec může váš čtenář těšit?

Dopsal jsem knihu Tisíc let otravování Francouzů o historii utkávání se Británie a Francie. Moc jsem si užíval takovou tu historickou žurnalistiku, kdy jsem procházel archívy, četl staré texty a zjišťoval, co lidé ve své době přesně říkali. Dnes o tom zůstaly legendy, ale skutečnost bývala často jiná.

Například Jana z Arku má v Paříži krásnou sochu na koni a 1. května k ní lidé pokládají květiny, ale v archívech jsem našel dokumenty svědčící o tom, že s Angličany, kteří ji pak jako čarodějnici upálili, spolupracovali samotní Pařížané, kteří jí dávali najevo svou nenávist.