Článek
Osmašedesátiletý britský zpěvák Rod Stewart byl po dlouhá léta znám jako mašinka na coververze, mezi nimiž se přirozeně našly kousky okouzlující i slabé. Když začal pracovat na své autobiografii, po dlouhé době ho to přimělo začít psát i vlastní písně, v nichž přirozeně také vzpomíná, takže deska příznačně nazvaná Time je v jistém smyslu doplňkem knihy. Kromě jedenácti vlastních věcí zařadil Stewart i jednu od Toma Waitse.
Většina hudby ovšem není přehnaně nostalgická, album sestává z mnoha jednoduchých, rychlých pop-rockových písní a pár srdceryvných balad jako Time a Brighton Beach. Rod Stewart v nich vzpomíná na to, co mu vyšlo i nevyšlo. Teenagerské romance, nepovedené manželství, hudební začátky.
Díky velmi osobním pocitům v písních má deska jistou přesvědčivost i přes klasické slabiny pop-rocku, jako jsou příliš dlouho opakované refrény. Trochu divný je ke konci desky zařazený ojedinělý pokus o taneční zvuk. Na diskotéku by se Stewart na prahu sedmdesátky vydávat nemusel, přirozeněji zní folk-rockové aranže (akustické kytary, housle) a ty koneckonců na albu i převládají. Celkově se mu deska dost povedla, působí na ní zaujatěji než při interpretaci cizích skladeb, i když jejich autoři mohou být lepší skladatelé.