Článek
Točoman je slovo, jímž jste před léty nazval sám sebe. Kdo jsou v knize lidožrouti?
To jsou prostě lidožrouti, přesněji jejich potomci, a já mám rád je i jejich kulturu. Nejvíc mě fascinují domorodci z Nové Guineje. Mají v krvi touhu po kráse. Umějí esteticky vyzdobit všechno na sobě a kolem sebe.
Lidožrouti žili v tvrdých podmínkách, proto jsou jejich tvůrčí projevy tak působivé. Chtěli, aby jejich obličeje, těla, nářadí a obydlí vypadaly co nejlíp. Namaloval jsem asi 60 portrétů lidožroutů a posílám je kamarádům i politikům, kteří mě namíchnou.
Nejvíc mě fascinují domorodci z Nové Guineje. Mají v krvi touhu po kráse. Umějí esteticky vyzdobit všechno na sobě a kolem sebe
Kniha začíná v roce 2005, poté, co zemřela vaše žena Dagmar a vy jste – cituji – začal svůj čtvrtý život. Které byly ty první tři?
Těmi čtyřmi životy samozřejmě nemyslím stěhování duší, ale životní etapy. V té první jsem byl sám, ve druhé s Dagmarou, ve třetí jsme byli spolu v Kanadě a v té poslední etapě jsem zase sám. České přísloví sice říká, že je člověk sám jako kůl v plotě, ale já s tím nesouhlasím – kůl v plotě má kolem sebe jiné kůly.
Nestěžuji si, protože jsem člověk pozitivní, ale kdybych to měl říct správně, jsem kůl bez plotu. A jako takový mám spoustu času na přemýšlení i vzpomínání. V této knize jsou tedy historky moje i mých kamarádů, úvahy o ženách, o bozích i nebozích, o tom, jak si představuji nebe – a proč mám rád lidožrouty.
V roce 2005 jste založil nadaci a Cenu Dagmar Táborské. Kdy a jak nápad vznikl?
V letadle do Prahy, čtyři měsíce po Dagmařině smrti. Byl jsem úplně vykolejený a přemítal, co bych mohl vymyslet nebo zorganizovat, aby Dagmara na tom světě nějak zůstala. Přes spoustu nápadů jsem si najednou uvědomil to hlavní: že i Dagmar byla filmařka. A že v Praze na FAMU studují mladé holky a mají tam festival, kde každoročně předvádějí své filmy.
Postupným vylaďováním a překonáním všeho, co je třeba k tomu, aby taková cena mohla být legální, jsem založil nadaci a na FamuFestu jsme předali první Cenu Dagmar Táborské za nejoriginálnější dokument autorky do 35 let a časem k ní přidali ještě Cenu Václava Táborského pro nejlepší dokument autora/autorky do 35 let. Později jsme udělování ceny přestěhovali na přehlídku veškeré domácí tvorby, na festival Finále Plzeň.
Ceny se dávají různým vítězům, ta vaše je pro mladé. Souvisí to s tím, že jste sám léta studenty učil?
Určitě také, ale především to souvisí s tím, že mladí nejvíc potřebují peníze, a naše cena obnáší 60 tisíc korun. Mám radost, že ji dostávají talentovaní filmaři s budoucností. Tu první dostala Jitka Rudolfová za film Lucie už je v posteli, a stalo se přitom něco, co je řízeno snad někde mezi nebem a zemí. Když jsem vypisoval šek pro vítězku a uviděl její rodné číslo, najednou jsem strnul a jen čuměl: první vítězka Ceny Dagmar Táborské se narodila 10. května, tedy ve stejný den jako Dagmara!
Kmotrem vaší knížky je režisér Jan Hřebejk. Při křtu jste řekl, že máte jeho filmy z těch současných českých nejradši. Vy stačíte sledovat českou produkci?
Samozřejmě. Jsem tady každý rok a vždycky si pouštím všechny filmy. Mají vcelku velice dobrou úroveň. I když ta loňská se zrovna moc nevydařila, většinou se najdou v roční produkci tři až čtyři dobré filmy. A to je pro každou zemi signál toho, že je její kinematografie v pořádku.