Privateering je první sólové dvojalbum chlapíka, který hraje výtečně na kytaru, nenuceně zpívá, skvěle skládá, a to jak písničky, tak hudbu k filmům. Je na něm dvacet kompozic a každá z nich se vztahuje k nějakému místu, které bylo pro životní cestu umělce důležité. Ten je prezentuje s tradičním instrumentálním mistrovstvím, přesto skromně, s pokorou ke svému řemeslu.

Když to vypadá, že bych mohl alespoň pár hodin ležet doma na kanapi, popadnu kytaru a jdu hrát

Aby byl zvukový vjem ze skladeb komplexní a aby do nich hravě vměstnal všechny pocity, které mu při skládání šly hlavou, pozval si do studia řadu muzikantských přátel. Na albu se podíleli Kim Wilson (harfa), Tim O’Brien (mandolína), zpěvačka skupiny The Wailin’ Jennys – Ruth Moodyová, Paul Franklin (steel kytara), Phil Cunningham (akordeon), Richard Bennett (kytara), Jim Cox (klávesy), Guy Fletcher (klávesy), John McCusker (housle), Mike McGoldrick (flétna), Glenn Worf (baskytara) a Ian Thomas (bicí).

Vyplývá z toho, že přináší rozmanitou stylovou všehochuť, asi takovou, jakou v sobě mají kultury na obou stranách Atlantiku. Místa, o kterých je v textech řeč, totiž patří Velké Británii i Americe.

Z novináře muzikantem

Knopfler se narodil 12. srpna 1949 jako syn židovského architekta, jenž na britské ostrovy přišel z Maďarska v obavě před pronásledováním fašisty, a Angličanky.
V polovině padesátých let se rodina přestěhovala z Glasgow do Newcastlu, průmyslového střediska na severu Anglie.

Na kytaru se naučil hrát jako školák, ovšem zpočátku neuvažoval o tom, že by se muzice věnoval profesionálně. To se změnilo až v sedmdesátých letech, kdy už ukončil vysokoškolské vzdělání a měl za sebou několikaletou praxi novináře v listu Yorkshire Evening Post.

Hudebním souputníkem mu v té době byl jeho bratr David. Od roku 1960 hrál Mark v různých školních a studentských kapelách. Miloval Elvise Presleyho a obdivoval kytarové mágy B. B. Kinga či Jamese Burtona. V šestnácti letech se dostal do televize, kde vystupoval s formací Sue Hercombe. Ne že by to byl nějaký fenomenální úspěch, ale do jeho růstu vstoupil další ukazatel cesty, po které se nakonec vydal.

Hrál v hospodách kolem svého města, pracoval na částečný úvazek jako asistent na Loughton College a hrál s kamarády v kapele Café Racers. Později se spřátelil s Johnem Illsleym a připojil se k jeho formaci Dire Straits. V ní se začal rodit velikán rockové kytary, který nádherně vstřebal blues, inspiroval se černošskou hudbou a v srdci byl umírněný rocker, který toužil rozeznít nástroj a nabídnout příjemnou melodii i zážitek ze hry.

„Mám obrovské štěstí, že se mohu věnovat muzice,“ tvrdí Knopfler. „Přitom se často těším na každý volný den. Když to ale vypadá, že bych mohl alespoň pár hodin ležet doma na kanapi, popadnu kytaru a jdu hrát.“

Léta slávy nebes se dotýkající

V roce 1977 byl v původní sestavě Dire Straits kromě baskytaristy Illsleye a Marka Knopflera ještě jeho bratr David (hrál rovněž na kytaru) a bubeník Pick Withers. Hlavním autorem byl Mark, což tehdy i následně platilo v podstatě bezvýhradně.

V červenci úvodního roku existence natočili Dire Straits demo s písněmi Wild West End, Sultans of Swing, Down To The Waterline, Sacred Loving a Water of Love. Debut nazvaný prostě Dire Straits (1978) měl pak velký úspěch nejprve v Británii a hlavně díky písni Sultans of Swing i v celé Evropě, USA a Kanadě. O rok později vyšlo druhé album Communiqué a slavná léta formace mohla v klidu pokračovat.

I v osmdesátých letech přišly znamenité desky Making Movies (1980), Love Over Gold (1982) a Brothers In Arms (1985). Studiovou diskografii Dire Straits uzavřela kolekce On Every Street z roku 1991. Kapela křižovala svět, dosahovala obrovských úspěchů i vysokých prodejních čísel a pomalu směřovala ke svému zániku, tedy k rozpadu v roce 1995.

"Bylo to šílenství, byli jsme z toho velice unavení. Nikdy jsem si toho však nepřestal vážit a nikdy jsem toho nelitoval. Byla to skvělá zábava. Teď na sólové dráze už na velkých stadiónech nehraju. Vystupuju v klubech a halách, což je úžasné v tom, že jsem po tom nejvíce toužil v době, kdy jsme byli s Dire Straits na
špici,“ řekl Mark.

Prodal přes 100 miliónů alb

Už v osmdesátých letech se podílel i na jiných hudebních projektech, včetně psaní hudby pro film. V roce 1996 se vydal na sólovou dráhu a začal si tak plnit další sen.

„Chtěl bych nahrát alespoň jednu nebo dvě desky, které bych byl schopen poslouchat od začátku do konce,“ tvrdil tehdy. „Já totiž alba, na kterých hraju, neposlouchám. Nikdy jsem neměl tu potřebu.“

Se všemi projekty, na nichž se podílel, prodal více než 100 miliónů alb. Magazín Rolling Stone ho zařadil na sedmadvacátou příčku mezi nejlepšími kytaristy světa.