Jak se vám tenhle rok daří?

Dobře. Začali jsme dlouhým turné v Americe. Nyní jsme na turné v Austrálii a jsme naprosto šťastní, protože zatímco doma v Londýně mrzlo, my jsme byli v teple. Proti roku 2012 je tento zatím velmi uvolněný. Vloni jsme totiž vydávali druhé album a neustále jsme mu dělali propagaci. Bylo to hektické. Letos, i když jsme také pořád na cestách, stíháme i odpočívat. A už se pomalu těšíme na festivalovou sezónu.

V jejím rámci vás přivítá i český Colours of Ostrava, ale než vypukne, přijedete na koncert do pražské Lucerny. Poprvé jste u nás hráli v roce 2009. Co bylo tehdy jinak?

Vzpomínám si, že jsme Prahu navštívili krátce poté, co kapelu opustila Baria (Qureshi, bývalá kytaristka – pozn. red.). Byl to náš druhý koncert ve třech, museli jsme se s tím naučit pracovat. Hráli jsme ve velmi malých klubech, třeba pro pět set lidí – mimochodem až skončíme tenhle rozhovor, čeká nás koncert v Melbourne pro pět tisíc lidí. To je desetkrát tolik. Takže nám to dost narostlo. Jsme nyní mnohem sebevědomější, vyrostli jsme. Tehdy nám bylo sotva dvacet. Dnes si už v tom, co děláme, více věříme.

Váš debut nazvaný „XX“ (2009) byl kritikou opěvován. Mimo jiné jste za něj získali cenu Mercury Prize. Nesl s sebou úspěch i nějaká negativa?

Očekávání. To bylo nejtěžší. Když je první album vychvalováno, druhé se jistě dočká přísnějšího hodnocení. Toho jsme si byli vědomi. Po vydání debutu jsme strávili dva roky na turné a poté jsme vyhráli Mercury Prize. To nám otevřelo úplně nový svět, představilo nás to novým posluchačům. Mohli jsme klidně pokračovat v turné další rok, ale řekli jsme si, že to tak nechceme. Nechtěli jsme lidi začít nudit. Takže jsme ukončili turné a zmizeli. Abychom opět mohli psát.

Jak dlouho vznikalo druhé album Coexist?

Vznikalo vlastně rok a půl. Nepíše se nám moc dobře na turné. Já k psaní potřebuji být sám a potichu. Tak jsme se rozhodli ukončit koncerty a opět prostě chvíli žít, potkávat přátele, nechávat se inspirovat. Nechceme, aby každá naše písnička obsahovala zmínku o tourbusu. Takže jsme si takhle dovolili strávit jeden rok. A poté jsme šest měsíců natáčeli. Myslel jsem si dokonce, že to bude trvat déle, třeba dva a půl roku.

Vydavatel nás přitom do ničeho netlačil, měl pochopení. Ostatně my bychom nevydali nic, co bychom sami nemilovali.