Vaše první nahrávka vyšla před pětadvaceti lety. Co se od té doby změnilo?

Jsem o dvacet pět let starší. Tehdy se o kumštýře starala jediná agentura – Pragokoncert, a vše bylo jednodušší. Dnes se člověk musí hodně otáčet a starat se o sebe sám. Je to určitě náročnější. Ale všichni máme rovné podmínky a je jen na šikovnosti každého, jak jich využije. Samozřejmě stále záleží hlavně na talentu a píli. Ovšem hrát doma v koutě asi nemá příliš smysl.

Ještě hrajete na své populární modré housle?

Ano, říkám jim housle pro jednadvacáté století a postavil je pro mě před sedmi lety náš nejlepší houslař Jan Špidlen. Ale vedle toho jsem si přivezl před rokem z Anglie nové elektrické housle Violectra, na které hraje řada světových kolegů. Umožňují neuvěřitelná kouzla. Mám na zemi různé krabičky, na které se šlape, třeba smyčkovač, takže si natočím harmonický základ a můžu se sám doprovázet. Jsem fascinovaný tím, co vše lze dnes v hudbě dělat.

Chtěl bych si zahrát ve velké krásné síni v Carnegie Hall. Jednou jsem tam už zkoušel, ale bez lidí...

Za nekonvenční přístup ke klasice sklízíte chválu i kritiku, že?

Tak je to vždycky, když rozčeříte stojaté vody. Ale jsem narozený ve znamení Býka, a když si něco vezmu do hlavy, jdu si za tím. Chtěl jsem pouze ukázat, že klasická hudba je pro všechny, a že ji může hrát i normální kluk se šátkem na hlavě. Vzory jsem neměl žádné, i já začínal jako frakoun. Jen jsem využil toho, že se při prvním focení objevil šátek – a já ho sedm let nesundal. Byla to docela odvaha, nevěděl jsem, jak budou posluchači reagovat. Než si zvykli, raději jsem na pódiu zavřel oči a hrál na maximum. A oni mě v devětadevadesáti procentech akceptovali.

Stále hraju i výchovné koncerty pro školáky a předvádím, že klasická hudba není až tak vážná, že by se jí museli bát.

Chtěl jste být houslistou od dětství?

Já chtěl být kosmonaut jako Remek, také popelář. Byl jsem normální kluk. Ale profesně jsem měl vždycky na mysli housle, a proto jsem šel na konzervatoř. Zpočátku hraní nejvíc bavilo maminku, která nám s bratrem, dnes violoncellistou ve Škampově kvartetu, určila jasná pravidla: nejdřív cvičit a pak lítat venku.

Tatínek, který je členem Jihočeského divadla, s námi zase hrál klučičí hry a bral nás do divadla. Měl jsem i bezvadného prvního učitele, pana Havla, který mi na hodinách vykládal vtipy, házeli jsme kloboukem na věšák, zpívali a mezitím zahráli. Díky houslím jsem bez problému přečkal pubertu, nikdy se nedostal do žádné party, nezkoušel drogy...

Velkou školou byl pobyt v Americe a hraní v newyorském metru...

Bez Ameriky bych nebyl to, co jsem – nejen z hudebního hlediska. Žil jsem tam pět let, hned po revoluci. Měl jsem obrovské štěstí na pedagogy a věnoval se jen hudbě. Když jsem byl v New Yorku bez peněz, vstával jsem brzy a cvičil, pak šel do školy a jedl jen zeleninu, na maso jsem neměl. Občas jsem si přivydělával v metru.

Pro mě jako velkého introverta to znamenalo opravdu očistec, ale vydělal jsem si šedesát dolarů za hodinu, což byl dvojnásobek průměrné mzdy. Jednou se mi ale stalo, že na nádraží přišel obrovský černoch s tím, že hraju na jeho místě, tak jsem se raději spakoval…

Máte nějaké nesplněné přání?

Chtěl bych si zahrát ve velké krásné síni v Carnegie Hall. Jednou jsem tam už zkoušel, ale bez lidí... Takže si to někam napíšu, budu na to denně koukat a udělám maximum pro to, aby se to třeba do pěti let splnilo. Takhle mi to funguje celý život.