Je-li umění chápáno jako umění dívat se (a to i ve smyslu niterném), má návštěvník této expozice úžasnou možnost určité vnitřní kontemplace, odrážející v něm samém smysl života. Lépe řečeno jeho poloskrytou sexualitu, která každý život celou dobu provází.

Co si asi myslí člověk, který se dívá na dívku oděnou svými vlastními kadeřemi splývajícími až do jejího klína? Co napadá milovníka umění, když vidí vyzývavě vytrčená ňadra smyslné dámy? Kam až sahá fantazie občana, který civí na klečící polonahou ženu v přiléhavých punčocháčích přetažených přes spodní a vrchní část těla? Nutno podotknout, že bělostné tělo doplňuje barvy do národní trikolory. Není to rouhání?

V žádném případě! Tono Stano vidí krásu (lhostejno, zda mužského, či ženského těla nebo listu květiny) v náznaku, v tajemství, které nenápadně vypráví příběh. Nepotřebuje akcentovat erotickou linku jejím podtržením. Je mistrem nápovědy, jeho akty jsou cudné a nenápadně krásné. Možná i poněkud nevýrazné (ne výtvarně, ale spíše co do ordinérní vyzývavosti), přesto dostatečně sebevědomé.

Můžeme se tedy ptát, kam až sahá erotická (i umělecká) fantazie tvůrce a kam až odvaha pozorovatele jeho díla? A nakolik musí být sladěné, aby vznikl výsledný umělecký a emotivní efekt?

Tono Stano zve svými fotografiemi do barevné zahrady rozkoší všeho druhu. Je na nás, jestli výzvu přijmeme. Pokud ano, musíme sami rozhodnout, kam až jsme ochotni a schopni ve své barevné fantazii po cestách slasti zajít. Protože příběhy jsou jako labyrint. Můžeme se v nich ztratit anebo dospět k vytouženému cíli.

Celkové hodnocení 90 %