Některé z „výletů“ zachytila skrytou kamerou a v dokumentu Šmejdi předkládá Silvie Dymáková. Úskalí a překážek, které musela třicetiletá filmařka překonat, bylo nepočítaně. Už jen dostat se na předváděcí akce byl problém. Mladého člověka, pokud nejde jako doprovod seniora, tam vůbec nepustí. Pro distribuci bylo vzhledem ke skryté kameře nutné rozostřit tváře prodejců. Žádná z oslovených agentur, které akce pořádají, nebyla ochotna se k problému vyjádřit. Není divu – jsou to šmejdi, a patrně o tom neradi mluví.

Většinou to jsou pětadvacetiletí manažeři v růžových košilích, nadsamci nabití testosteronem Sylvie Dymáková

Leckdo může po zhlédnutí namítnout, že nejde o klasický dokument, spíše o publicistický snímek s komentářem právníka a psycholožky. Ovšem nad filmovým tvarem není nutné v tomto případě mudrovat.

Podstatné je, že se podařilo podat v maximální možné míře obraz problému, na který zatím zákon nestačí. Neboť přestože Dymáková předala natočený materiál policii, jak vyplynulo z vyjádření její tiskové mluvčí pro Českou televizi, ta nemůže navzdory evidentně nelidskému jednání prodejců a agentů konat.

Kdo vlastně jsou tihle šmejdi? „Většinou pětadvacetiletí manažeři v růžových košilích, nadsamci nabití testosteronem. Zažila jsem ale i muže středního věku. Jednají arogantně, povýšenecky, jejich motivace je jasná, peníze. Mají hrnce v očích,“ říká režisérka.

Pracují klasickou metodou cukru a biče. To první slibuje produkt, který v jejich podání ušetří babičce nebo dědečkovi peníze, zachrání zdraví, uleví prakticky všem starostem a ještě je tu báječná možnost něco vyhrát. Kdo by po tom všem netoužil?

Jenže to druhé znamená mnohdy surové nadávky, ponižování, vyhrožování i vydírání. Nekoupíš? Pak tedy nedostaneš oběd a v autobuse pro tebe na zpáteční cestu není místo. Proč tedy senioři jezdí, mnozí navíc opakovaně, když už mají zkušenost, že se za lákavým letákem skrývá jen snaha na jejich důvěřivosti i strachu vydělat? Na tuto otázku přináší film až k zoufalství jednoduché odpovědi.

Únik ze samoty, příležitost prožít den jinak než obvykle, společnost vrstevníků, přesvědčení, že tentokrát už nekoupím, časem i setkání s novými kamarády z minulých zájezdů a nakonec, podle slov psycholožky Romany Mazalové, která se na filmu podílela, i závislost.

Co s tím? Film končí výrazným doporučením nejezdit jako momentálně jedinou obranou. Což mnozí z těch, kteří jezdí, vědí nebo alespoň tuší, a přece jedou.

Naštěstí závěrečnými titulky Šmejdi nekončí. Všichni, kdo se na nich podílejí od Silvie Dymákové přes producentku Hanu Třeštíkovou a Českou televizi až k distribuční společnosti Aerofilms a kinařům, pracují s filmem dál.

Senioři nad pětašedesát let mohou jít na Šmejdy do kina všude zdarma, pořádají se promítání v domovech důchodců i v klubech seniorů, na novinářské projekci byli zástupci České obchodní inspekce i ministerstva průmyslu a obchodu, kteří slíbili…

Zdá se, že skutečně účinně může řádění šmejdů zabránit jen zákon. Chtěla bych věřit, že projekce ve Sněmovně a v Senátu je na spadnutí. Pak by se mohlo stát, že Šmejdi změní velmi důležitý kus světa. Už za tu snahu a za všechno, co se nejen pro své prarodiče pokusili tito vesměs mladí tvůrci filmem udělat, zaslouží sto procent hodnocení.

Celkové hodnocení: 100 %