Nacházíme se v bohatnoucím Švédsku před čtyřiceti lety. Válka je zapomenuta, vládne rocková hudba, upnuté džíny a antikoncepce zadarmo. Zatímco v televizi vyje ABBA svou Dancing Queen, někteří teenageři mají před sebou poněkud psychedeličtější mejdan – šíří se koks a nevázaný sex.

Vzteklá a problematická puberťačka Iris se dostává do benevolentního domova mládeže, kde se jí sympatická vychovatelka skutečně snaží pomoci. Na to ale dívka kašle. Naskytne se jí možnost vydělat si nějakou tu korunu tancováním a prostitucí, po čemž s kamarádkou hned skočí a už se veze na šikmé ploše.

Vychytralá bordelmamá na ní a ostatní dívky hraje kamarádku a při tom je seznamuje se světem alkoholu a drog a s postaršími politiky a úředníky. Běda ale, když se v dívce probudí pud sebezáchovy a chce z toho kolotoče vyskočit.

Mladý policista (Simon J. Berger)

Mladý policista (Simon J. Berger)

FOTO: TrustNordisk

Na druhé straně je mladý horlivý policista, který jde bordelmamá po krku. Značné rozčarování ho čeká ve chvíli, kdy jeho nadřízení chtějí smést ze stolu seznam klientů bordelu, kde jsou skoro všichni politici včetně premiéra.

Call Girl nabízí skvěle propracovanou atmosféru švédských sedmdesátých let s cool kostýmy, účesy a výrazným soundtrackem, jenž osciluje mezi nabroušeným kytarovým nářezem a zneklidňujícími syntezátorovými kejklemi. Přesné jsou také hlavní představitelky nezletilých prostitutek, které vystihly mix naivity, pubertální znuděnosti a ublíženosti bojující se zbytky zdravého rozumu.

Spousta věcí se režiséru Mikaelovi Marcimainovi povedla, jeho potíž spočívá v tom, že natočil příliš mnoho vymazleně sedmdesátkových záběrů a kochal se jimi do té míry, že je nedokázal sestříhat. Stočtyřicetiminutová Call Girl se tak začne pěkně zajídat. Proti některým dobrým americkým politickým thrillerům je prostě nudná. A v ČR rozhodně nešokuje, což není režisérova chyba. Copak u nás někoho může překvapit, že politici jsou nemorální?

Celkové hodnocení: 55%