Článek
Tato expozice však mapuje pouze část umělcovy tvorby, konkrétně snímky dnes již nenávratně ztracených reálií města Liberce a blízkého okolí ze začátku minulého století.
Ginzelovy fotografické scenérie zdobí především smysl pro romantizující a tajnosnubný popis běžné a každodenní skutečnosti. Co může být interesantního na železničním mostě přes řeku Nisu, zasněžené křivolaké uličce na periférii či modlící se ženě u barokního přírodního oltáře v Ruprechticích? Pro člověka chodícího tudy pravidelně zřejmě nic.
Ne tak pro objektiv Rudolfa Ginzela. Při detailním rozboru určité práce začíná pozorovatele obklopovat zvláštní mikrokosmos, do kterého je nemilosrdně vtažen. Cesta do Stráže nad Nisou najednou ubíhá tam někam za ztrácející se horizont. A stromy s kaplí uprostřed dostávají symboliku Svaté Trojice, cesta je plynoucí život, šumící obilné lány jdoucí k obzoru mají charakter nekonečna.
Kromě těchto děl, většinou přírodních či městských pohledů bez přítomnosti lidské bytosti, jsou na výstavě také obrazy z tehdejšího života. Momentky chlapců hrajících si na vojáky, lidí korzujících po náměstí nebo spěchajících za prací můžeme chápat jako detailní obrazový dokument dávno uplynulé doby. Stejně tak mají práce svou neocenitelnou hodnotu jako historická sonda do urbanizmu Liberce. Vždyť některá vyobrazená zákoutí pamatují stěží už jen nejstarší obyvatelé.
Fotografie Rudolfa Ginzela v sobě prolínají dva silné momenty. První je ten citový, kdy si návštěvník povzdechne, jaká to byla krásná doba, když byla zima opravdovou zimou a léto skutečným létem. Racionálnější pozorovatel má pak v sobě náznak smutku po starých zákoutích a místech.