V jeho prvních filmech také Andrée pod jménem Catherine Hesslingová hrála, a Renoir dokonce tvrdil, že se stal režisérem jen proto, aby si jeho žena mohla splnit sen stát se filmovou hvězdou. Ale dodává, že když se jejich umělecký pár rozpadl, film už byl pro něj jako nenasytné náboženství.

Andrée okouzlila oba a pro oba byla velkou inspirací. Na naše pařížské setkání ovšem nepřišla ohnivá vnadná rusovláska z filmu, ale drobná útlá blondýnka, která na mé překvapení okamžitě se smíchem zareagovala: „Ano, jsem to já, a řeknu vám rovnou, že brát na sebe podobu Andrée mě hodně bavilo. Jednak jsem měla nařízeno přibrat na váze. Když jsem totiž někde řekla, že jsem dostala roli Andrée, každý se podivil: „Ty ale přece nevypadáš jako namalovaná od Renoira...“ Je pravda, že když jsem zjistila, kolik bych vlastně měla přibrat, zděsila jsem se. Ale jednak to přibírání nebylo nepříjemné, jednak jsem na konci natáčení měla kila v podstatě zase dole.

Jak jste se před kamerou cítila jako vnadná rusovláska?

Výborně! Hlavně z hereckého hlediska, což pro mě bylo nesmírně důležité. Když jste mladá herečka plná pochybností, která zároveň ví, co Renoir pro Francouze znamená, je důležité se cítit svobodně a sebevědomě. A mně v tom zrzavém „kostýmu“ připadalo, že to nejsem já, že na place je opravdu Andrée. Pomohlo mi to vytvořit odstup mezi mnou a postavou. Navíc je tam hodně nahých scén, a protože jsem se cítila jako v cizím těle, nahota mi nedělala potíže.

Co ještě vám pomohlo, studovala jste z knih?

To také, ale věřte nebo ne, o Andrée se toho v knihách člověk moc nedozví. Já sama jsem ji ostatně také neznala, a když jsem sháněla informace, šlo to dost ztuha. Ale dívala jsem se na filmy jako Nana nebo Děvče od vody, kde hraje, a pochopila, že to je skutečně charakter, jaký druhý ve Francii nenajdete. Také mi pomohlo, že můj otec je malíř a maminka bývalá modelka, takže mám hodně okoukáno z rodiny. A hodně mi o ní samozřejmě řekl Gilles Bourdos.

Jaká tedy Andrée byla?

Na svou dobu velice moderní, avantgardní dívka. Přišla k malíři sice z úplně jiné sociální vrstvy, ale nechtěla, aby ji viděl jenom jako služku, která musí kromě toho, že sedí modelem, také mýt nádobí. Chtěla, aby ji brali jako umělkyni, ona sama se za ni považovala, byla velice ambiciózní.

Je to vidět i na jejím vztahu s Jeanem Renoirem. To ona ho tlačila k tomu, aby začal točit filmy, dokonce mu říkala: ty už jsi udělal všechno pro to, abys mohl být šťastný. Ale já ne, a já to chci udělat. Koneckonců to nebylo od věci – modelky velkých malířů byly vlastně totéž, co je pro režiséra herečka.

Natáčeli jste v nádherném prostředí francouzského venkova, z něhož i ve filmu doslova sála nálada a světlo Renoirových obrazů. Jak jste se tam cítila?

Nádherně! Doslova jsme cítili i atmosféru Renoirova ateliéru, který nechal režisér zrekonstruovat na základě fotek z té doby, přinesli tam i živý olivovník, který pomáhal modelovat světlo. A to „renoirovské“ světlo vytvářelo pocit, že je člověk uvnitř jeho obrazů, je jejich součástí.

Co vás nejvíc bavilo na scénáři?

Jak mě překvapoval. Když jsem se dozvěděla, že to bude film o krásné ženě mezi dvěma muži, nejdříve mě napadlo: co že?! zase?! Ale potom jsem se začetla, a ten příběh byl úplně jiný, než jsem čekala. A hlavně ona. Na svou dobu byla velká feministka, je to začátek minulého století, rok 1915, tehdy ženy žily v úplně jiných podmínkách než dnes. Napadlo vás někdy, že třeba ženy nesměly mít svůj bankovní účet až do roku 1960?

Takže ona není jenom krásná, je to žena se silným charakterem, zatvrzelá. Mladý Renoir točil filmy, starý byl malíř, a ona to dokázala spojit. Propojit ty dva a krásu je jako propojit světlo a barvu. A přitom na ni lidé hleděli jako na prostitutku, což je nesmysl. Andrée sice vzešla z nízké sociální vrstvy a šla malíři sedět pro peníze, nicméně s prostitucí to samozřejmě nemělo nic společného. Ale vykládejte to lidem!