Článek
Je chvályhodné, že tato expozice ukazuje našeho prvního muže v různých oficiálních i méně oficiálních situacích, protože tímto způsobem vlastně „sestupuje z piedestalu“ a stává se z bronzové sochy v nadživotní velikosti především obyčejným člověkem.
Celou kolekci uvádí dvojice portrétních fotografií ze slavného Ateliéru Drtikol. Na jedné je zamyšlený profesor Masaryk v tmavém klobouku a vedle jeho dcera Alice Masaryková s hlubokýma smutnýma očima. Jako by dvojice těchto snímků uváděla celou retrospektivu. Když procházíme výstavními sály, cítíme v sobě neurčitý nostalgický smutek.
Smutek po době, kdy byl „tatíček“ opravdovým symbolem a svorníkem všech občanů tohoto státu. Prezident sedící na koni, prezident stojící mezi legionáři, prezident oslavovaný lidmi v různých městech – to jsou jednotlivá zastavení na naší procházce minulostí.
Nejvíce emotivní jsou však fotografie Masaryka a dětí. Když se prezident sklání k děvčátku v bílých šatech a hladí ho po tváři, nelze se ubránit jemnému dojetí. Stejně jako u momentky, kdy je hlava státu obklopena vyšnořenými malými občany. Ačkoli scenérie těchto snímků svádějí k určitému patosu, při bližším zamyšlení nad nimi napadne pozorovatele, že jsou nejen přirozené, ale i hluboce lidské.
Výstava věnovaná prezidentu Masarykovi kromě nesporné dokumentární a historické informační hodnoty vyvolává v člověku i vnitřní polemiku. A uvědomění si faktu, že prezident musí být přirozenou autoritou i noblesní osobností. Tou se však nikdo nestane, když k Masarykově soše položí věnec a dá jí na krk šálu.