Pamatujete si, kdy jste o Aj Wej-wejovi slyšela poprvé?

Do té doby, než jsem se na pár let přestěhovala do Číny, jsem vůbec nevěděla, kdo to je. V roce 2008 jsem v Pekingu bydlela s jednou kamarádkou, která pracovala na výstavě jeho newyorských fotografií z osmdesátých let. Byla to docela senzace, protože ty velice romantické snímky byly schovány spoustu let. Spolubydlící se mě zeptala, jestli nechci pro výstavu natočit nějaké video, a tak jsem se s Aj Wej-wejem setkala poprvé. Věděla jsem, že si píše blog, přečetla jsem si všechny rozporuplné reakce kolem olympiády a také jsem věděla o jeho otci, ale jinak jsem neměla nastudováno nic. Přišla jsem s otevřenou myslí.

Asi největší lekcí pro mě bylo, když jsem si uvědomila, co to vlastně síla internetu je. Vždycky jsem ho brala jako samozřejmou součást života, ale po nějaké době s Wej-wejem jsem se na něj začala dívat jinak. Spojila jsem si jej s WikiLeaks, arabským jarem nebo hnutím Occupy – a hlava se mi z toho zatočila…

Jak na vás zapůsobil?

Upoutalo mě, že se nebere příliš vážně a stále se snaží vtipkovat. Potkali jsme se v galerii. Nejprve mě přehlížel, bylo patrné, že veškerá pozornost je soustředěna na něj. Když jsme si ale v soukromí začali povídat, otevřeně se se mnou bavil o fotografiích, New Yorku, síle sociálních sítí a o politice. Ptala jsem se možná trochu naivně, jestli nemá strach z vězení a podobně, on se zase ptal mě, kolik znám lidí, co byli ve vězení. Když jsme skončili, říkala jsem si, že by mohl být skvělým objektem pro dokumentární film.

Aj Wej-wej o sobě ve filmu tvrdí, že je jako hráč šachu, který přemýšlí nad strategií na bitevním poli. Jak byste jej popsala vy?

Myslím si, že je to velice odvážný člověk. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, jak je chráněný, protože je slavný v zahraničí. To je jedna věc. Zajímalo mě, jak upřímně to s tím aktivismem myslí, jestli to není jen póza a účelová snaha, jak se dostat k novinářům. Ale zjistila jsem, že obviňovat ho z postranních úmyslů je hloupé, protože měl víc lepších možností, jak se stát bohatým a slavným, než riskovat jako politický a společenský aktivista.

Hranice mezi uměním a aktivismem u něho neexistují. Jedno určuje druhé, nemyslíte?

Podle něj je úlohou umělce vyjadřovat se ke světu, v němž žije. Jako aktivista našel cestu v internetu, tam je jeho síla. Nechat vyrobit pro výstavu v Londýně stamilióny porcelánových slunečnicových semínek je jedna věc, ale komunikovat s milióny lidí na celém světě třeba prostřednictvím Twitteru je něco úplně jiného.

Asi největší lekcí pro mě bylo, když jsem si uvědomila, co to vlastně síla internetu je. Vždycky jsem ho brala jako samozřejmou součást života, ale po nějaké době s Wej-wejem jsem se na něj začala dívat jinak. Spojila jsem si jej s WikiLeaks, arabským jarem nebo hnutím Occupy – a hlava se mi z toho zatočila…

Aj Wej-wej patří ve světě k nejznámějším čínským umělcům a aktivistům.

FOTO: Festival Jeden svět

Jednou z nejzajímavějších scén ve filmu je, když se Wej-wej chystá za svým nemanželským synem. Jak se vám tohle podařilo zařídit?

Bylo to těžké. Věděla jsem o jeho synovi, který se narodil v roce 2009, ale velice ho chránil, stejně jako svou matku a celou rodinu. Několikrát mě zval, že ho můžu navštívit, ale bez kamery. Pro film to přitom byla velice důležitá scéna, protože jej polidšťuje. Můj film není životopisným příběhem, ale ukázkou odvážného člověka se všemi jeho stránkami.

Bála jste se někdy při natáčení?

O svou osobu ne, ale nejvíc jsem se bála, když jsem dokončovala projekt, Wej-wej byl zatčen a já jsem byla v New Yorku. To bylo strašlivé. Když ho tenkrát zatkli, měla jsem strach o jeho čínské spolupracovníky, protože oni riskovali mnohem víc než já.

Je v současné Číně stále považován za kontroverzního a pro režim nebezpečného umělce?

Dosud mu po zatčení nevrátili cestovní pas a má spoustu omezení. Je sice trochu na Twitteru, ale mnohem méně než dřív. Dává pár rozhovorů, ale žije v nejistých podmínkách, což je frustrující. On není ten typ známé postavy, o které by se psalo ve velkých místních novinách. Čína se ale pomalu mění a stále je tu naděje. Budoucnost je v internetu a mladých lidech.