Na desce Psí hodina jste se rozkročila mezi alternativním přístupem Lenky Dusilové a písničkovým cítěním Anny K. Přijali to posluchači?

Mé první album Nová deska bylo ukázkou toho, co všechno bych jako zpěvačka dokázala. Nebyla jsem v té době natolik vyhraněná, abych natočila stylově jednolitý materiál. Měla jsem chuť zkoušet různé polohy a navíc se mi líbily písničky, které jsem měla k dispozici. Psí hodina je album, pro které jsme hledali zvuk Lenky Nové.

Nešlo nám v prvním plánu o to, aby se líbilo co největšímu davu lidí. Klíčové bylo, abychom byli spokojeni my, autor hudby Michal Pelant a já, aby nám práce na desce dělala radost.

Proč je mezi oběma alby rozdíl devět let?

Když jsem nahrála debut, absolvovala jsem turné se skupinou Chinaski. Pak mi přišla nabídka vrátit se do skupiny Laura a její tygři, což jsem přijala i proto, že poptávka po mé desce nebyla taková, jak bych si představovala. Dalším sólové album dlouho nebylo na pořadu dne. Natočila jsem desky s Laurou a jejími tygry a spolupracovala s Michalem Horáčkem na Ohroženém druhu i Českém kalendáři. Má pracovní náplň byla mimo ambice nahrát album.

První myšlenka na druhou desku přišla až v době, kdy jsem byla těhotná s dcerou Káťou. Měla jsem rizikové těhotenství, ležela jsem doma a nevěděla, jak to skončí. Do toho přišly první nápady. Celkově jsme s Michalem Pelantem, mým manželem, na tom albu dělali tři roky.

O svém rizikovém těhotenství jste vyprávěla i v dokumentu České televize 13. komnata. Promítl se ten stav do příběhu alba?

Čím jsem starší, tím víc se soustředím na to, o čem zpívám. Vždycky jsem spolupracovala s dobrými textaři. Na Psí hodině to byli Lukáš Pavlásek, Tomáš Roreček nebo Ivan Hlas. Texty na desce nejsou prvoplánově o mém rizikovém těhotenství, všechny tyto intenzivní zážitky se ale ve mně ukládají, takže mám mnohem víc o čem zpívat, než třeba před deseti roky.

Silný zážitek mám v poslední době z toho, že po mě dcera Káťa chce každý večer zazpívat písničku Padají hvězdy, ke které jsem napsala text. Najednou se pro mě uzavřel kruh. Já to napsala na základě emoce, kterou ona ve mě vyvolala a teď to chce poslouchat, protože se jí to líbí. Navíc zpívání na dobrou noc je pro mě úplně nová disciplína, která má neskutečné kouzlo ve své čistotě a prostotě. Je to skoro až meditační záležitost.

Texty na albu jsou o ženském světě, přitom za nimi jako autoři stojí především muži.

Text Tomáše Rorečka se mi líbil od první chvíle. Byl vlastně jeden z prvních pro toto album. Překvapilo mě, jak v něm dokázal vystihnout ženské pocity.

Lukáš Pavlásek, který pak na desku napsal většinu textů, je od začátku psal v ženském rodě. Nic zásadního jsme nemuseli předělávat, napsal je tak, jak bych je napsala já, kdybych to uměla tak dobře, jako on. Má i podobný slovník. Kromě toho není ješitný, takže s ním bylo možné o čemkoli diskutovat a věci upravovat.

Pavlásek je spíše známý jako komik, postava Tydýta z reklamy. Jeho texty na vaší desce nicméně nemají s image trouby nic společného…

Je to velmi kontrastní záležitost, to máte pravdu. Poprvé jsem ho viděla v pořadu Na stojáka. Moc se mi líbil, protože má rád specifický černý humor, který je z velké části postavený na hře se slovy. Dali jsme se do řeči a já nabyla dojmu, že to, že dělá černý humor nejhrubšího zrna, v jeho případě neznamená, že nedokáže napsat hezký text. Když mi je začal posílat, potvrdilo se mi to.

Mimo své albu jste spolupracovala s textařem Michalem Horáčkem, jenž si vás před časem vybral jako dobrou zpěvačku se zajímavým hlasem. Byla to pro vás pocta?

Určitě. Jeho texty mám ráda, vždycky se mi líbily písničky, které udělali s Petrem Hapkou. První naše spolupráce byla v roce 2008 na albu Ohrožený druh. Michal hledal zajímavé zpěvačky a různé barvy hlasů. Probíhalo to vlastně formou konkurzu. Každou písničku nazpívalo víc zpěvaček a žádná do poslední chvíle nevěděla, koho si vybere.

Zpívala jsem jenom v písni Jak se ten chlap na mě dívá. Jsem ráda, že si vybral mou verzi a že byla poměrně úspěšná a hrála se v rádiích. Zpívala jsem pak i na desce lyrikáluKudykam a loni v celoročním projektu Švandova divadla Český kalendář, který jsem si zvlášť oblíbila. Poctou bylo i to, že mě Michal Horáček pozval na koncert Tribute, který se loni v říjnu konal na počest jeho šedesátin ve Státní opeře Praha.

Pracovat s Horáčkem je jistě sen mnoha zpěváků. Máte i jiný umělecký sen?

Beru věci tak, jak přicházejí. Nepřemýšlím moc o tom, co bych jednou ráda dělala a s kým bych ráda jednou spolupracovala. Jsou to většinou momentální nápady, které se snažím realizovat. Jako třeba s Beatou Hlavenkovou, kterou mám moc ráda nejen jako hudebnici, ale i jako člověka. Vydatně nám pomohla při přípravě mého druhého alba. Pracovala na několika písničkách a vymyslela tam krásný věci. A když se ptáte, mám ráda třeba Buty, Tata Bojs nebo Lenku Dusilovou. Kdyby se naskytla možnost nějaké spolupráce, užila bych si to.