Článek
Mehldau, který si liboval v ušlechtilém zvuku piana, dal v novém projektu přednost elektrickému pianu Fender Rhodes a obskurním syntezátorům a samplerům, přičemž využívá i laptop. Jediným akustickým nástrojem na pódiu jsou Guilianiho bicí.
V hudbě jsou patrné jasné kořeny funku a elektrického jazzu sedmdesátých let. Objevují se v ní však i názvuky mnohem aktuálnějších žánrů, především abstraktního hip hopu, ale taky hudby, která toho už tolik s jazzem společného nemá - drum ´n´ bassu.
Hlavní je ovšem opět Mehldauova záliba v hledání a improvizaci, které přinášejí potřebná překvapení i zvraty, jež jsou ještě umocněny většími zvukovými možnostmi použitých kláves, ve srovnání s pianem.
Mehliana přestavuje v Mehldauově kariéře překvapivý zvrat, protože Mehldau dával většinou přednost uměřenějšímu zvuku koncertního křídla. Je však třeba si uvědomit, že na svých sólových koncertech často hrál i skladby rockových kapel, počínaje Beatles přes Got Me Wrong od Alice In Chains až k Paranoid Android od Radiohead, nemluvě o Hey Joe, které zpopularizoval Jimi Hendrix.
O generaci mladší Mark Guiliana hrával s Avishaiem Cohenem, ovšem v duu ukazuje, že je to velmi kreativní bubeník, který má naposlouchané hiphopové experimentátory nebo Billyho Martina z groovového tria Medeski Martin Wood.
Koncert je součástí Agharta Jazz festivalu.