Podobenstvím o lidském údělu, tím se ve svém rozsáhlém cyklu Lidská komedie zabývá šestaosmdesátiletý Pavel Brázda. Podobně jako Danteho nebo Balzakův román – tentokrát však v obrazech – vypovídá o světě, ve kterém žijeme, o lidských radostech a peripetiích. Zlo i dobro mají své rovnocenné místo.

Značná část moderního umění byla založena na účinku formy, bez ohledu na námět, který měl pro malíře bezvýznamnou roli. Zatímco nám šlo o to, aby se náměty netýkaly jenom zobrazení zátiší nebo krajiny, ale aby byly o lidech ve městě, o jejich životě všedním i svátečním

Pavel Brázda je velký vypravěč a glosátor. Zachycené mikropříběhy částečně vycházejí z jeho osobních zkušeností, dílem se vztahují k obecně platným archetypům vyjadřujícím stavy duše. Lidská komedie návštěvníka provází obloukem od narození, prochází přes mládí, erotiku, existenciální problémy a starosti až po stáří a překonání smrti. Snadno čitelným obrazům v plnokrevných i melancholicky tlumených barvách, vždy s typicky jednoduchým znakovým rukopisem, kraluje humor.

Chtivost zlata

Chtivost zlata.

FOTO: Archiv umělce

Umění pro každého

Brázda se vždy zajímal o život ve městě, o městský folklór – dnes se tomu věnují se spreji v rukách graffiti writeři nebo vyznavači současného streetartu, kteří si k Brázdovu dílu, ač často staršímu, než jsou oni sami, našli cestu.

„Město, které jsem dříve kreslil, bylo zcela zalidněné, což bylo něco odlišného, než dělala Skupina 42. Částečně jsem se opíral o české kulturní tradice, o druhou fázi Devětsilu neboli poetismu, který byl otevřený lidskému životu a byl daleko srozumitelnější než pozdější surrealismus, od jehož přílišné exkluzivnosti jsem se odvrátil. Záleželo mi na tom, aby se umění obracelo k daleko širšímu okruhu lidí, než to bylo u moderního umění, které končilo u několika bohatých sběratelů,“ vysvětluje a dodává, že si často představoval „lepší společnost“, v níž budou mít chudí lidé více příležitostí ke kulturnímu životu: „Přál jsem si, aby se obrazy nedělaly jen pro bohaté sběratele, ale aby se mohly rozšiřovat v reprodukcích, které by byly každému dostupné.“ Své přání dnes nadmíru naplňuje tím, že kresby a malby nechává tisknout na plátna, čímž se blíží k warholovsky masové výrobě.

Lidská komedie, vznikající od roku 2007, by ve svém současném rozsahu (opus čítá více než 330 obrazů) ani nebyla fyzicky zvládnutelná jedním člověkem. Pavel Brázda tak nejprve zachycuje nápady k jednotlivým plátnům ve skicách, kresbách nebo v kolážích a dál je upravuje v počítači, kde je postupně barevně zpracovává v několika fázích i variacích. Jeho osobitě pojatý figurální realismus si s digitální technikou přirozeně rozumí – a jen pro zajímavost, malíř začal s počítačem v roce 2006, kdy mu bylo osmdesát let!

Svár muže a ženy, ducha a duše

Ústředním tématem je odvěký svár muže a ženy, v tomto případě je zároveň symbolickým obrazem lidského nitra, jeho složek anima a animy podle jungovského modelu nebo freudovského ega, id a superega. „Podstatné na tom je, že postavy mají hlubší rovinu. Duchu se přisuzuje mužská podoba a duši ženská. Žen vidíte v obrazech širokou škálu, od mladých dívek až po zkušenější, jedna představuje pokoru, druhá je naopak oprsklá.

To jsou současně různé podoby lidské duše, které v sobě nenesou jen ženy, ale muži taky. Když je zobrazuju, ne vždy lichotivým způsobem, snažím se přitom uvědomovat si určité prvky sám v sobě. Když někdy vystupují frivolní ženy, je to proto, že to jsou obrazy frivolní části mé duše,“ prozrazuje s úsměvem a ukazuje na obraz Já jsem ty a ty jsi já, kde je vztah ženy a muže krásně vidět.

Chůze s hadí ženou

Chůze s hadí ženou

FOTO: Archiv Pavla Brázdy

V další sérii je motivem muž na slunci nebo silák zosobňující ambiciózní sílu, nechybí ani tradiční Boží oko, které představuje archetyp svědomí. Objevuje se také zvířecí symbolika: nosorožec – zuřivec, opancéřované divoké zvíře a zároveň ohrožený druh, andělsky nevinný beránek tázavě vzhlížející k vlkovi, černému jako ďábel, který jej drží na řetězu. O něco dál zase Michelin, figura nezranitelná ve svém brnění z pneumatik, vládne nad divokou přírodou.

Hominismus

Nezvyklý je způsob monumentální instalace, protože do poměrně malého prostoru bylo umístěno obrovské množství děl, jež jsou seskupena do jednotlivých kapitol, jakýchsi oltářů. „Způsob instalace vychází z prostorových možností a navíc mám osobně zálibu ve středověkých kaplích, které jsou vyzdobeny od podlahy ke stropu někdy obrazy, jindy mozaikami nebo freskami. I tady při instalaci používám rekonstrukci své záliby, samozřejmě docela jiným způsobem,“ připomíná malíř.

Lidská komedie stejně jako Brázdova dosavadní tvorba vychází z filozofie uměleckého směru, který ve čtyřicátých letech založil společně se svým nevlastním dědečkem, diplomatem a básníkem Josefem Palivcem.

Přál jsem si, aby se obrazy nedělaly jen pro bohaté sběratele, ale aby se mohly rozšiřovat v reprodukcích, které by byly každému dostupné

„Program hominismu by se dal popsat jako umění o lidech a pro lidi. Značná část moderního umění byla založena na účinku formy, bez ohledu na námět, který měl pro malíře bezvýznamnou roli. Zatímco nám šlo o to, aby se náměty netýkaly jenom zobrazení zátiší nebo krajiny, ale aby byly o lidech ve městě, o jejich životě všedním i svátečním, jaký se třeba odehrával v tehdejších naprosto skvělých brněnských lunaparcích nebo cirkusech,“ popsal směr umělec, jehož tvorba je nesmírně různorodá a často vyostřená v sociálních a politických postojích.

Pavel Brázda byl přes svoji originalitu a jisté průkopnictví dlouho skoro neznámý. Přehlížela ho oficiální i neoficiální výtvarná scéna. Společně se svou životní partnerkou, výtvarnicí Věrou Novákovou, byli na konci čtyřicátých let z politických důvodů vyloučeni ze studia na všech školách. Brázda se učil malířem pokojů a od roku 1977 pracoval jako topič v koksové kotelně. Normálně vystavovat začal po revoluci, od počátku nového milénia jsou jeho obrazy součástí stálé expozice českého moderního umění ve Veletržním paláci. A na výsluní se dostal v roce 2006, kdy mu Národní galerie uspořádala velkou retrospektivu.

Brázdova Lidská komedie je kabaret charakterů a postav, je to divadlo, které žijeme každý den. V zachycování viditelných a neviditelných nitek života hodlá umělec nadále pokračovat. Je to zkrátka velké téma: „Pro mě je umění především hra! Není to ani trošičku těžká práce. Je to zábava."